BETLÉMY NA POLIČSKU

Bohumír Andrle

Polička, kdysi královské věnné město, vklíněné v kopcích na úpatí Českomoravské vrchoviny. Město založené před téměř sedmi sty padesáti lety králem Přemyslem Otakarem II., jehož obyvatelstvo se skládalo především z rolníků a drobných řemeslníků. V létě obyvatelé města nejvíce pracovali na polích a starali se o hospodářství, v zimě si přivydělávali řemeslnou výrobou a tkalcovstvím, které bylo v tomto kraji dost rozšířené vzhledem k tomu, že se zde pěstoval len. V mnohých staveních býval tkalcovský stav, zabírající velkou část obytné světnice, z něhož se ozývalo ono známé "na cukr - na kafe". Podle vyprávění mého dědy, jak si to z dětství pamatuji, jezdíval jeho otec (můj praděd), a snad i jeho děd, pravidelně každý týden s trakařem naloženým hotovým utkaným dílem k faktorovi do asi 16 km vzdálených Svitav, od kterého si vezl zpět materiál na práci. Takto jezdili i ze vzdálenějších míst, jako například z Borové, jak to líčí v jednom svém díle spisovatelka tohoto kraje, Tereza Nováková. I když bylo mnoho práce, zdejší lidé si nacházeli čas na své záliby ve večerních hodinách. Usedali ke kamnům a při svitu petrolejky se věnovali svým koníčkům - četbě, písmáctví. Někteří, výtvarně nadaní, vytvářeli svá díla, především rodinný betlém, který někdy dosáhl velkých rozměrů. Dnes bychom o poličských betlémech mnoho nevěděli, kdyby jejich historii nezaznamenal někdejší poličský kaplan a administrátor Páter Alois Stanislav Novák (1891 - 1968), rodák z Petrovic u Lanškrouna, působící zde v letech 1917 - 1923. Jeho články v Lidových listech přetiskla a svými poznámkami doplnila Marie Kristína Valšíková, rozená Marková, z Poličky, v malé knížečce s názvem "Naše betlemy", vydané v Praze roku 1946. Díky těmto dvěma máme mnohé cenné informace o poličském betlemářství sahající do druhé poloviny 19. století. Páter Novák byl velice literárně činný, psal povídky ze života, básně, fejetony do novin, především do Lidových listů, divadelní hry, povídky a jiné. Jeho literaturu tiskla biskupská tiskárna v Hradci Králové. Z poličské tvorby známe divadelní hru "Našinec Kanárek", historické drama z dějin Poličky nebo "Poustevník na Luckém vrchu". V románu "Pod křížem", sepsaném podle skutečné události, líčí tragický osud jedné poličské rodiny.
Poličské betlémy jsou historicky doloženy počátkem 19. století. Jedním z nejstarších betlemářských rodů je rod Jeřábko-Andrlův. Jan Jeřábek (1801 - 1879) zakladatel rodinného betlému a tvůrce betlémových figurek z lipového dřeva, z nichž některé byly v betlému ve starém poličském kostele, kde při požáru roku 1845 shořely. Dalším pokračovatelem rodinné tradice se stal syn Karel Jeřábek (1824 - 1896), který otcův betlém značně rozšířil a zdokonalil. Po něm zdědil lásku k betlémům, a také řezbářské nadání, jeho vnuk František Andrle (1884 -1942). V období 1. světové války vyřezal svůj první betlém v lidových krojích ve valašském stylu. Další betlémy vytvořil pro kostely ve Lhenicích a Volyni i pro svého bratra Karla, Jana Červeného, i Josefa Štorka. Byl také autorem loutkového divadla (loutky velikosti 60 cm). Při požáru roku 1930 jeho zemědělská usedlost i s betlémem shořela. František Andrle zachraňuje alespoň několik figurek a pouští se do tvorby nového betléma v biblickém pojetí. Předčasná smrt mu nedopřála, aby dílo dokončil. Přesto po něm zůstalo torzo dokazující jeho velké schopnosti a umělecké nadání. Nedokončen zůstal i betlém jeho bratra Jana Andrleho (1882 - 1915), který padl na rakousko-ruské frontě ve východní Haliči.
Jedním z největších a nejkrásnějších betlémů, který již není v Poličce, dodnes však dochovaný, je betlém Andrlíko-Friedlův. Jeho autor Dominik Andrlík (1831 - 1909) pečlivě prostudoval knihu Životy svatých a podle ní vytvářel město a krajinu betléma. Z lipového dřeva vyřezával hlavičky, ruce a nohy, které spojoval drátkem a omotával koudelí. O ,,ošacení" se starala jeho dcera, lidová spisovatelka Terezie Andrlíková (1863 - 1921); nejčastěji bylo z kašírovaného papíru obarveného klikovými nebo olejovými barvami. Jeho zeť Leopold Friedl (1869 - 1939) tento betlém značně zdokonalil a rozšířil. Po jeho smrti byl betlém uschován na půdě a mnoho let se nestavěl, až jej "k životu" zpět vrátila jeho dcera Marie Pakrová (1909 - 1985).
Mezi nejkrásnější betlémy v Poličce patřil také betlém prýmkaře Burkharda Šimáčka (1844 - 1905). Jeho figurky měly také vyřezávané ruce, nohy a hlavičky, těla byla ovinuta koudelí a oblečena do krásných látkových šatů. Betlémské panoráma znázorňovalo kromě obvyklé scény také Zachariášovu oběť, Vraždění neviňátek, Útěk do Egypta a jiné. Současně to byl betlém pašijový - uklízel se tedy před Velikonocemi. Později byl prodán do poutního kostela ve Sloupu v Moravském krasu. Dnes již nevíme, kde a jak skončil.
Dalším významným betlemářem v Poličce byl Josef Derner (1825 - 1875), který kupoval figurky od řezbáře Popelky a sám si vytvořil město a další potřebné prvky ke stavbě betlému. Jeho syn a poté i jeho vnuk betlém stále zdokonalovali, figurky později kupovali od králických řezbářů. V roce 1932 tento starý rodinný betlém pohltil oheň.
Zajímavý je, také již z Poličky odvezený, betlém Františka Grundlocha (1870 - 1948). Některé figurky jsou od betlemáře Jeřábka, jiné zakoupené z dílen králických. Co je ale zvláštní, je architektonické pozadí složené z různých kostelů a poutních míst nejen z východních Čech. Těmto skvostům církevní architektury vévodí věž kostela sv. Jakuba v Poličce.
Betlém Josefa Svobody (1884 - 1977) v lidovém stylu má zcela odlišný ráz, než na jaký jsme zvyklí u poličských betlémů. Tradiční město je zde nahrazeno krkonošskými chaloupkami rozptýlenými po kopcovité krajině. Svatá Rodina nachází přístřešek v polorozbořeném přístavku jakéhosi domu. Některé figurky jsou věrné kopie figurek Františka Andrleho. Betlém se nyní nachází v Muzeu východních Čech v Hradci Králové.
Další krásná díla vyšla z rukou betlemářské rodiny Červených, Náhlíkovy nebo od Františka Horáčka, Čeňka Nožky, Emanuela Bořivoje Kašparidese, Josefa Jánele, Jana a Václava Kastnera, Josefa Vlka, Josefa Hnáta a dalších.
V Poličce se betlémy skládají zpravidla ze tří částí: z pastvin, betlémského chléva a města. Pastviny jsou ztvárněné jako nevysoké skály, přecházející v malované pozadí, tzv. "landšaft". Tyto skály jsou tvořeny z dílců. Každý dílec je sestaven z dřevěné konstrukce potažené pomačkaným tuhým papírem obarveným barvami, které připomínají charakteristickou barvu skal, a vše je posypáno leštěncem olověným. Staří betlemáři používali dříve místo skal hrachovinu, kterou zakryli mechem, a aby se figurky nekácely, opatřovali je zespodu kolíčkem, jímž je zapichovali do mechu. Někteří betlemáři také do svých betlémů jako skály dávají velké množství kůry a chorošů. Stromy napodobují větvičkami borovic, chvojky a někdy i břečťanu. Vodu znázorňuje staniol nebo zrcátko. Celý betlém zepředu lemuje okraj, bohatě vysekávaný z lepenky.
Jesle jsou u poličských betlémů umístěny ve středu. Bývají zpodobněny jako polorozbořený Davidův hrad, jehož vnitřní prostor je zakončen půlkruhem s paprsky; půlkruh ve tmě zezadu osvícený přes červený krepový papír nebo celofán vytváří neobyčejně působivou atmosféru. Protože Kristus pochází z rodu krále Davida, umísťují poličští betlemáři symbolicky jeho narození do tohoto objektu. Ojediněle se zde vyskytují jesle v podobě skalního převisu či jeskyně nebo jako přístřešek.
Město připomíná biblické město Jeruzalém. Domy a paláce v ohrazeném městě se dvěma baštami, do něhož se vchází branou, jsou rozestavěny stupňovitě tak, že vzadu dosahují horizontu. Betlémská architektura je vytvořena z tvrdé lepenky vysekáváním a barvením. Okénka jsou vylepována staniolem nebo malými zrcátky, takže při osvětlení se třpytí jako reálná okénka. Město u poličských betlémů bývá zpravidla v pravé části scenérie. Výjimkou jsou místo města jenom domky rozmístěné po stráni, nebo je město vypuštěno vůbec.
Krajina bývá vytvářena většinou podle fantazie tvůrce, nebo podle skutečnosti, tj. usiluje o věrné napodobení okolní poličské krajiny, anebo o zobrazení krajiny biblické.
Figurky se většinou vyskytují ve třech druzích ošacení: valašském, biblickém nebo lidovém. Valašský sloh se vyznačuje ustrojením mužů do hnědých kalhot a bílých košil a ženy jsou ve valašských krojích, ve kterých převládá bílá, tmavě modrá a červená barva. Biblický sloh, pro výtvarníka nejnáročnější, zobrazuje pravděpodobné ustrojení obyvatel židovského národa v době Kristově. Poslední styl ošacení figurek je lidový, tj. zachycuje, jak se lidé strojili v dřívějších dobách a rozlišuje je podle jejich povolání.
Poličští betlemáři vyřezávali svoje betlémské postavičky z lipového dřeva ve velikosti asi 18 cm. Ojedinělými případy jsou betlémy Šimáčkův, Andrlíko-Friedlův a Nožkův, jejichž figury mají vyřezávané hlavičky, ruce a nohy. Vše ostatní je látkový nebo papírový oblek. Za starších dob se řezaly figurky bez prkének, tj. spodních vodorovných plošek, které se potom přiklížily. V pozdější době se figurky vyřezávaly i s podstavou, na kterou se vyrývaly nebo psaly iniciály tvůrce s rokem zhotovení figurky. Někteří betlemáři doplňovali svoje betlémy figurkami králickými. Nyní si však všimněme jednotlivých figurkových skupin, jak je vytvářeli poličští betlemáři. Začněme nejprve u svaté Rodiny. Podle ustáleného zvyku se zde Panna Maria nechává s Ježíškem v kolébce až do Hromnic, kdežto v jiných oblastech se vyměňuje za tzv. tříkrálovou variantu s Ježíškem na klíně. Panna Maria mívá většinou růžový šat s modrým pláštěm, někdy i bílou roušku na hlavě. Sv. Josef zase fialový nebo zelený šat s hnědým přehozem. Andělé bývají nejméně dva, jeden se vznáší nad jeslemi a drží v roztažených rukou pruh látky s biblickým textem "Sláva na výsostech Bohu" nebo "Gloria in excelsis Deo"; druhý oznamuje radostnou zvěst pastýřům. Někdy bývají u jeslí také malí andílci. Pastýřů v betlémě můžeme vidět několik: někteří troubí, jiní opatrují stáda, další spěchají k jesličkám. Většinou jsou při své činnosti doprovázeni psem. Zvláštní skupinou pastýřů je tzv. "zjevení"; tvoří ji zpravidla nejméně tři pastýři, jeden spí, druhý ho budí a třetí se udiveně dívá na anděla. U betlémské jeskyně povětšinou vyhrává Ježíškovi kapela. Nejčastěji muzikanti hrají na housle, dudy, trubku, klarinet, píšťalu a někdy i na harfu nebo basu, popřípadě i jiné, méně známé hudební nástroje. Darovníci, tzv. daráci, přicházejí k jesličkám s rozličnými dary, jako např. ovcemi, husami, slepicemi, různými plodinami, výrobky atd. I zde je vidět málo dětí, podobně jako i v jiných betlémech. Jednou z nejvýznamnějších skupin betlému je Tříkrálový průvod, jehož figury zaplní betlémskou scénu na svátek Tří králů (6. ledna). Kromě tradiční komety se objeví bohatá královská družina s komoňstvem. Zpravidla každý král má dva sluhy a jedno zvíře. Jeden sluha posluhuje králi (nese dar nebo drží plášť apod.), kdežto druhý hlídá komoňstvo. Kůň bývá bělouš (šiml), kterého drží za uzdu římský voják. Velbloud je vždy jednohrbý. Černého krále doprovází nebo vede sluha s vějířem a druhý sedí na slonu. Jeden z králů je bez koruny na hlavě; má ji však položenou na zemi před sebou, nebo mu ji nese sluha na podušce. Betlémy vytvořené v lidovém stylu přinášejí malé scény ze života venkovského lidu a lze v nich pozorovat mnoho řemesel a povolání (ponocný, kominík, mlynář aj.). Často se v betlémech také objevují hnědě odění poustevníci či mniši, připomínající sv. Františka z Assisi, z jehož podnětu vznikly naše betlémy.