SVATÁ RODINA
Jan Roda
"Panna Maria v noci vstala
a opřela se o sloup. Josef přinesl do chléva otep sena, již hodil na
zem, a Syn Boží, jenž vyšel z matčina života, aniž jí způsobil
bolest, se ihned snesl na seno u nohou Panny Marie."
(Giovanni Caulibus)
I takto může vstoupit Svatá rodina na scénu našich betlémů a vytvořit ústřední seskupení postav, které je středem každých jesliček. Dominantní postavení Svaté rodiny, dané Novým zákonem, bývá často výtvarně zvýrazněno ještě umístěním svatozáří nad hlavami hlavních aktérů či rozměrovým zvětšením těchto postav. Dominantní význam Svaté rodiny postačil k tomu, že ve starších betlémech byly stavěny jenom tyto tři figury. Příkladem může být betlém v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Praze na Karlově od tyrolského sochaře Šlanzovského.
Svatá rodina je výrazové označení Ježíšovy rodiny, která sestává ze svatého Josefa, svaté Panny Marie a Ježíška. Sám tento obraz, kde je Ježíš zobrazen jako dítě, nám představuje první období Kristova života.
Kdo byli rodiče Ježíše? Nový zákon, v evangeliu sv. Matouše, označuje matku jako Marii, původem z Nazaretu, která byla zasnoubena Josefovi. Je věcí víry každého, jak porozumí výkladu slova Písma svatého, že byla těhotná a později počala z Ducha svatého. Církevním dogmatem je, že i sama Panna Marie byla neposkvrněně počata ze své matky Anny a uchráněna dědičného hříchu. Manželem Anny, tedy zákonným otcem Marie, byl Jáchym.
Postavou Josefa, tesaře z Nazaretu, otce před zákonem, získává Ježíš královská a mesiášská práva rodu Davidova. Ve chvíli Ježíšova narození se tak vyplňuje proroctví Starého zákona, ve kterém bylo slíbeno Abrahamovi a Davidovi, že z jejich potomstva vzejde Vykupitel (= osvoboditel z otroctví hříchu).
V době, kdy zobrazení Kristova narození nabylo na pestrosti, měl již sv. Josef své pevné místo po boku sv. Panny Marie. Úcta ke svatému Josefovi se po staletí rozvíjela, aby pak byla definitivně připomínána od konce 15. století. Od té doby byl sv. Josef stále častěji zobrazován jako mladší muž plný síly. Setkáme-li se se sv. Josefem jako starcem, odpovídá výtvarný projev starším výkladům slov bible. V obou případech se sv. Josef s úctou a pokorou sklání nad Ježíškem. Pohnutý stav mysli dokládají sepjaté ruce. Někdy si na novorozence svítí svíčkou nebo lucernou. To vídáme v bavorských betlémech. U nás častěji třímá v ruce hůl, která je jeho atributem. Jeho spodní oděv bývá žlutý, plášť modrý.
Panna Marie bývá vždy vyobrazena jako mladá žena, mnohdy i jako děvče. Dle ustáleného zvyku je její prostý šat barvy červené. Bývá přioděna ještě modrým pláštěm, jenž je symbolem ochrany pro všechny, kteří se obracejí k Panně o pomoc. Krása naplněného mateřství bývá zakomponována do polohy a gesta, se kterými se sklání nad Ježíškem. Betlemáři rozeznávají dvě základní polohy Ježíška. Je-li uložen v jeslích, bývá scéna Kristova narození rozšiřována o klanění pastýřů. Ježíšek, který sedí na klíně své matky, je spíše součástí obrazu Klanění sv. Tří králů. Poloha Ježíška v jesličkách je spojena s postavou sv. Panny Marie, jež se svému dítěti klaní. Matka takto zobrazená je pak nazývána jako "Madre Pia". V mnoha jesličkách vidíme sv. Marii klečící. Předobraz této pokojné polohy můžeme hledat v poetickém převyprávění "zjevení", jak je následně popsala sv. Brigita: "Když nastal její čas, zula si boty a svlékla svůj plášť a sejmula závoj, ponechávajíc splývat své zlaté vlasy na ramena. Potom připravila plenky, které položila vedle sebe. Když bylo vše připraveno, poklekla a začala se modlit. Zatímco se takto s pozvednutýma rukama modlila, dítě se náhle narodilo, obklopené světlem tak zářivým, že úplně zastínilo Josefovu blikotavou svíčku."
Malý Ježíšek bývá nejčastěji jen lehce zahalen, nezřídka je ovinut plátnem podle starého židovského zvyku, jen málokdy je nahý. Proti takovému zobrazení nahoty se církev bránila nařízeními, které vydala, mimo jiné i na tridentském církevním koncilu. Kult samotného Ježíška byl tak výrazný, že někdy byla soška s patřičnou úctou vystavována o Vánocích samostatně, a to jak v kostelích, tak i v domácnostech. Výrazem úcty k Ježíškovi se stala skutečnost, že do mnohého, papírového i řezbovaného betlému, byl kladen Ježíšek vyrobený a jemně propracovaný z vosku.
Rozličné je i zobrazení lože, na kterém Ježíšek spočívá. Katolická církev uznává za pravé torzo dřevěných jeslí, které byly roku 642 přeneseny z betlémské jeskyně Narození Páně do Říma. Dnes jsou, jako relikvie, uctívány v chrámu S. Maria Maggiore. Jejich význam by měl mít, dle mého názoru, pouze symbolickou hodnotu. Dle znalců prostředí by asi bylo autentičtější zobrazovat Kristovo lože jako kamenný žlab. V českých jesličkách vídáme nejčastěji dřevěné jesle vystlané slámou. To proto, že naše představy o chudém loži se neliší od církevního dogmatu. Tam, kde uvidíme Ježíška v pravé kolébce, si můžeme být jisti, že celý příběh o Kristově narození bude pojat v lidovém duchu.
Díváme-li se na jesličky, měl by být sv. Josef stavěn vpravo, Panna Maria vlevo. Vpravo, za svatého Josefa, stavíme vola, osla na protilehlou stranu. I ve starších pracích však vídáme, že tvůrce mnohdy toto pravidlo nerespektoval, a samotné provedení díla nám již neumožňuje sestavení korigovat.
V lidových betlémech německých zemí vídáme občas postavy Adama a Evy v ráji. Je dobré si uvědomit, že autor jesliček chtěl připomenout provázanost učení Starého a Nového zákona. Ten první začíná příběhem biblických předků, ten druhý předpovězeným narozením Krista Vykupitele.