VINCENZ JANKE - MALÍŘ PODMALEB NA SKLE

Bohunka Krámská

Zcela mimořádnou událost v roce 2017 představovala výstava, kterou Severočeské muzeum připravilo ve spolupráci s Kunstsammlungen und Museen Augsburg v rámci kulturního programu DIALOG mezi partnerskými městy Augsburg a Liberec. Podmalby na skle malíře Vincenze Jankeho a jeho dílenského okruhu dosud nebyly v takovém rozsahu veřejnosti nikdy představeny. Podařilo se zapůjčit ta nejreprezentativnější díla jak z Augsburgu, tak z dvanácti českých muzeí, k nimž se připojily obrazy ze sbírek Wolfganga Steinera a Františka Kinského. Spolu s podmalbami ze sbírky Severočeského muzea byl vystaven úctyhodný počet 94 obrazů.

Vincenz Janke (Skalice u České Lípy 1769 - Nový Bor 1838) byl čtvrtým z osmi dětí malíře skla Johanna Georga Jankeho (1730 - 1806) a narodil se stejně jako jeho otec ve Skalici (Langenau), vesnici, kde obyvatelstvo nalézalo z velké části obživu při zpracování a zušlechťování skla a kde sídlily významné sklářské obchodní společnosti. V lidnaté Skalici bylo příjmení Janke velmi rozšířené a nesly je mj. dvě významné rodiny, jejichž příbuzenské pouto se nepodařilo doložit - rodina sklářských exportérů a rodina malířů skla. Rodina sklářských obchodníků odvozuje svůj původ od hornolibchavského rychtáře Andrease Jankeho, jehož syn Georg Anton založil roku 1725 se společníky A. Kreybichem a A. Großmannem sklářskou firmu s obchodním zastoupením v Cadizu, Seville, Valencii a Barceloně. Synové Johann Christoph a Johann Georg se postupně stali společníky v otcově firmě, která vytrvala pod jeho jménem až do roku 1859, kdy pouze přešla pod jméno Josef Janke & co. V různých dochovaných účtech jsou součty jednotlivých komodit, bedny dutého skla, tabulové sklo, lustry, zrcadla v benátských rámech, obrazy na skle, ale i voskované plátno, punčochy, cínoví vojáčci, biliárové koule a bezpočet dalších. Ve statistikách fondu Českého gubernia Commerciale jsou podchyceny počty malířů, rytců, brusičů, kuličů v jednotlivých krajích. Nejvíce rafinérů bylo v krajích litoměřickém a boleslavském, kde pro řemeslníky (včetně venkovských) vrchnost založila cechy, tak na panství Česká Kamenice v Chřibské a Kamenickém Šenově. Na panství Sloup, kam patřila větší část Skalice (menší náležela dominiu Horní Libchava, tedy řádu maltézských rytířů), vydal Ferdinand Hroznata z Kokořova roku 1683 cechovní pořádek pro obce Falknov a Polevsko. V cechovní knize jsou zapisováni až do roku 1788 učni, tovaryši a mistři i z dalších vesnic z okolí, ze Sloupu, Arnultovic, Skalice, Boru (Hayde, Haida - dnešní Nový Bor), dokonce i příchozí ze vzdálené Smržovky a Jiřetína pod Bukovou. Mnoha řemeslníkům daly práci zrcadlárny, založené majitelem sloupského panství Josefem Kinským. V brusírnách, leštírnách a dalších provozech zpracovávali rovněž sklo ze šumavských skláren hraběte Kinského na panství Prášily, neboť tam ještě byl dostatek dřeva pro provoz hutí. Od řemeslníků odebírali obchodníci sklo, které formani rozváželi do všech významných vnitrozemských i přístavních měst v Evropě. Z přístavů vyplouvaly lodě do zámoří, do španělských a portugalských kolonií. Bor (1757 povýšený na město) se stal sídlem většiny společností obchodujících se Španělskem, Portugalskem a Amerikou, Kamenický Šenov s Tureckem a zeměmi Blízkého Východu a Polevsko s Itálií.

Po obchodnících Christophu a Johannu Georgu Jankem zůstaly náhrobky, které před likvidací zachránilo Sklářské muzeum v Novém Boru, a účetní materiály firem v archivech v České Lípě a Děčíně. Po malířích se téměř slehla země. Hroby byly srovnány se zemí a v archivních dokumentech jsou jen drobné zmínky o placení daní z hlavy, z výdělku, z domu, na válečné výdaje, ovšem až od roku 1800. Zde je doloženo, že malíř skla Johann Georg Janke platil v domě čp. 63 v Boru za sebe a za dva tovaryše, za své syny Vincenze a Josepha. Z doby předcházející tomuto datu máme informace nedostatečné. Víme však, že se počátkem sedmdesátých let 18. století přestěhoval s rodinou do Boru do nového domu, kde jistě provozoval dílnu. Poslední dvě děti, syn Joseph (1774-1832) a dcera Theresia (1776-1846) se už narodily v Boru, a to (dle zápisu v matrice) nejen malíři, ale již i měšťanu Johannu Georgu Jankemu.

Zatímco mladší Joseph žil v otcovském domě i poté, co se oženil a nakonec dům zdědil, Vincenz se často i s rodinou stěhoval a teprve od roku 1825 bydlel ve vlastním domě čp. 114. Jeho životní pouť dosud není objasněna. Jestli jej zavedla i do Augsburgu, kde byly ještě před deseti lety jeho obrazy pokládány za dílo některého z tamějších malířů, není známo. Obrazy se zrcadlovým pozadím (tzv. klášterní zrcadla dosahující velikosti až 121 x 86 cm) malované pro sklářskou rodinu Abele, které se dochovaly v Abeleho vile v Železné Rudě (dnes pobočka Muzea Šumavy Sušice), jistě vznikly na Železnorudsku, v Hůrce poblíž Abeleho zrcadláren a měly demonstrovat vysokou kvalitu zde vyráběných zrcadel. Po zásluze získal ambiciózní huťmistr Georg Christoph Abele za největší a nejčistší foukaná zrcadla četná ocenění i privilegium rakouského císaře. Rodina Abele toužila vyrovnat se rodové aristokracii a vedla velmi nákladný život, jenž ji však po předčasné smrti Georga Christopha Abeleho (1833) uvrhl do zkázonosných dluhů.

Vincenz Janke nadáním a pracovitostí vynikl mezi svými současníky. Svých kvalit si byl vědom, neboť některá díla signoval plným jménem, rozšířeným o profesi "malíř". V současné době je známo 14 signovaných obrazů, mezi nimiž se na dvou nalézá ještě slůvko "Hayde", dobový název města Boru. Sklo na podmalbách Vincenze Jankeho má zpravidla vynikající kvalitu a jeho zářivý lesk násobí krásu kultivované malby. Z velkého množství obrazů, jež nesou pečeť jeho tvorby nebo vykazují jeho silný vliv, lze usuzovat na značný počet spolupracovníků. V prvé řadě na jeho bratra Josepha, jehož jeden signovaný obraz je v majetku biskupství litoměřického, ale pravděpodobně i na nemanželského syna Vincenzovy manželky Josepha Tischera, rovněž malíře, který získal roku 1829 v Boru měšťanské právo. Na výstavě bylo představeno osm obrazů signovaných Vincenzem Jankem a jeden starší obraz, na oltářním stupni s letopočtem 1780 a signaturou "Janke", jenž by mohl být dílem otce Johanna Georga. Na produkci dílny se mohl podílet i některý z dalších malířů skla, zaznamenaných v úředních dokumentech města Boru v době, kdy žil Vincenz Janke. Profese malíře nebo pozlacovače skla zde byla zapsána ještě u čtrnácti mužů.

Dvě třetiny vystavených obrazů byly tematicky svázány s postavou Ježíše Krista a Ježíšek v jeslích nebo v náruči Panny Marie potěšil četné milovníky betlémů. Značný počet podmaleb s klaněním pastýřů a adorací Tří králů z první třetiny 19. století mohl též odrážet proces nahrazování jesliček obrazy, nastoupený v důsledku vyhoštění betlémů z chrámového prostoru v druhé polovině osmdesátých let 18. století. V církevních a měšťanských kruzích byly malované obrazy a nerozebíratelné skříňkové betlémy nebo přímo závěsné obrazy s pevně zabudovanou, neměnnou biblickou scénou, velmi oblíbené.

Vincenz Janke usiloval o věrné zachycení skutečnosti, znázornění postav s nezkreslenými anatomickými proporcemi a v přirozeném pohybu, ale ještě v jeho díle v exaltovaných gestech doznívala barokní tradice. Stejným způsobem jako malíř na plátně (ale opačným postupem) modeloval pomocí barevných odstínů objemy a vytvářel iluzi prostoru. Výjevy zasazoval do krajiny pod oblohu s oblaky nebo do interiéru.

Zvláštní pozornost si zasloužily dva obrazy s výjevem Snímání z kříže, namalované v prvním případě s devíti postavami (Kunstsammlungen und Museen Augsburg), v druhém případě s deseti postavami (UPM Praha). Předlohou pro podmalbu Snímání z kříže zapůjčenou z Augsburgu byla mědirytina zhotovená podle obrazu Petera Paula Rubense z katedrály P. Marie v Antverpách (informace z výzkumu Ch. Trepesche, ředitele Kunstsammlungen und Museen Augsburg). Podmalba Snímání ze sbírky UPM není shodná. Nejen proto, že má černou nápisovou pásku s textem: Ecce quomodo moritur justus (Hle, jak umírá spravedlivý), prvním veršem postní písně, která dodnes zní v kostelech na Velký pátek. Text byl zhudebněn mnoha skladateli počínaje Jacobem Handlem Gallem v 16. století a silně promlouvá k lidským srdcím. Obě podmalby jsou signované, přesto se od sebe liší zřejmě v důsledku různé míry podílu dílenských spolupracovníků nebo vývoje vlastního malířova výtvarného názoru.

Výběr pramenů a literatury: Státní oblastní archiv Litoměřice, sbírka matrik,

Státní okresní archiv Česká Lípa, fondy Archiv obce Skalice a Archiv města Nový Bor, Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Podmokly, fond Kinští-Preysingové Sloup (rodinný archiv), Národní archiv Praha, fond Českého gubernia Commerciale, Edmund Schebek, Böhmens Glasindustrie und Glashandel, Prag 1878, Historie sklářské výroby v českých zemích I, Olga Drahotová a kol., Praha, Academia 2005, Vladislav Jindra, Dějiny nového Boru I, Nový Bor 2007