JAK SE STÁT BETLEMÁŘEM

Petr Vokoun

Dědečkův betlém, vystavený vždy o Vánocích na kredenci v kuchyni, se po jeho odchodu na věčnost ztratil. Stejný osud potkal i betlém, který pro mě nechal zhotovit u svého švagra, truhláře z Prahy. Ten si zase někdo vypůjčil ze sklepa, kde byl uložen, a zapomněl ho vrátit. A tak když jsem měl svou vlastní rodinu, uvědomil jsem si, že děti bez betléma být nemohou, a začal jsem se shánět po nějakém novém.

Měl jsem tak trochu štěstí v neštěstí. Neštěstí spočívalo v tom, že nebyla zrovna doba betlémům nakloněná, a štěstí jsem měl v tom, že od padesátých let minulého století jsem jezdil s rodiči na prázdniny do podkrkonošské vísky Paseky nad Jizerou, známé z Raisova románu Zapadlí vlastenci. Zde se vedle zemědělství dařilo i muzice, výrobě houslí a dalších hudebních nástrojů i betlémům. Pan Karel Votoček (narozený 15.4.1903 ve Vysokém nad Jizerou, zemřel 6.6.1982 v Pasekách), správce zdejší sokolovny a listonoš v jedné osobě, byl ten pravý. Vyřezával věci všelijaké - i krásné Krakonoše, které prodával za 15 Kčs na poště. Toho jsem v roce 1970 poprosil, zda by mi nějaký betlém neudělal. Udělal, ale za osm let. A to jen díky jeho ženě Marii, které se mně zželelo, a po jedné její intervenci jsem si jeden prázdninový večer vyslechl v hospodě U Stěhulů následující rozpravu: "A kde je vlastně Karel Votoček? Už včera tu nebyl." Jeho soused Beran odpověděl: "Ten sedí celej nevrlej doma, dělá někomu betlém a dokud ho neudělá, tak ho tu neuvidíme." Ve skrytu duše jsem zajásal, že se konečně dočkám, ale hned jsem bláhové myšlenky zahnal. Za dva dny mi ale Votoček vzkázal, ať si přijdu pro ten betlém. Cena byla z dnešního pohledu pohádková, ale větší pohádka bylo to, co jsem si nesl domů. Na prkénku velikosti 19 x 42 cm se vypíná do výše 32 cm skála a les. Pod skálou stojí obrovská stodola, ve které se zrovna narodilo děťátko, které s pýchou ukazuje Marie s Josefem. V pozadí je za zídkou volek s oslíkem, všechno kolem je pěkně zapadané sněhem, stromy jsou trochu ohnuté od větru. Sněhu je pak naváto více z návětrné strany, no prostě tak, jak to na horách v zimě chodí. Figurky jsou hrubě řezané. Vybarvené krásnými olejovými barvami od firmy Talens, které pan Votoček zřejmě obdržel od jiného vděčného majitele podobného betlému. Vše je pak posypáno střípky z vánoční ozdoby, aby se to vše blýskalo, jak to jinak ani v mrazivé noci na horách nemůže být.

Jednu chybu betlémek však přeci jenom měl. K Ježíškovi přišli jen dva darovníci. Jeden přinesl na prkénku tři koláče, druhý pak tajemně zabalený balíček. Další absence pana Votočka v hospodě nebyla možná, a tak ani darovníků nemohlo přijít k Ježíškovi více. A teď nastalo dilema: nechat to nebohé dítě v tak malé společnosti, nebo se po nějakých těch darovnících podívat. U pana Votočka to už nešlo, moc dobře jsme spolu vycházeli a nechtěl jsem ho naštvat dalšími požadavky. Kdo ale přinese Ježíškovi další dárek? V březnu 1986 se k němu vydala selka v červených šatech s bílou zástěrou a čepcem na hlavě, nesla Ježíškovi na prkénku bochník chleba. Její lipové tělíčko bylo nasáklé krví novopečeného řezbáře. Japonská dlátka zakoupená v tehdejším Tuzexu si často hleděla více mých prstů než špalíčku z krkonošské lípy. Ale povedlo se! Jen jí trochu chyběl nos, na ten se musí pamatovat hned od prvního řezu. Chléb na prkénku také nebyl nejlepší nápad. Zjistil jsem, že v místních betlémech se tento boží dar nevyskytoval. Darovníci přinášeli vánočky, koláče, buchty, rohlíky, ale chléb ne. Ať jsem se ptal po chalupách nebo muzeích ve Vysokém, Jilemnici a Vrchlabí, nikdo nedovedl odpovědět, proč chléb žádný darovník nenese. Po dvou letech pátrání jsem na tento problém už zapomínal. Až jednou náhodně jsem si postěžoval sousedce, babičce z Pičmonky. Ta se jen usmála a řekla: "Ale kdo by nesl Ježíškovi chleba? Ten je pro nás, jemu se musí přinést něco lepšího." Jak jednoduché! Další přišel do betléma starosta s uctivě smeknutým kloboukem. Tomu se na svět moc nechtělo, ten se povedl až napotřetí. Pak už celkem v pohodě přicházeli sousedé s putnou na zádech, džbánkem, husičkou a další.

Na Vánoce roku 1991 spatřil světlo světa můj první betlém, jehož podobu jsem ještě hodně opisoval od betlémů pana Votočka, který už nebyl mezi námi. Sestává z jesliček se svatou Rodinou, volkem, oslíkem a jedenácti darovníků, mezi kterými pobíhá pět oveček. Nad jesličkami se zvedá zasněžená horská krajina se čtyřmi horskými chalupami. Betlém měl svou premiéru 20. prosince 1991 na výstavě v Třebechovicích pod Orebem. Následovaly výstavy v Muzeu hl. města Prahy 1992-93, v Luzernu Švýcarsko 1993-94, na mezinárodní výstavě Hradec Králové 1994-95, a tak by to mohlo pokračovat až do výstavy v německém Bamberku, kde byl vystavován od 28.11.1999 do 16.1.2000. Neužili jsme si ho ještě ani jedny vánoční svátky, ale když vidím lidi, kterým na výstavách s jinými betlémy dělá radost, rádi ho oželíme. Odměnou je nám i ta skutečnost, že se nám vrátil vždy v pořádku. Abych nelhal, jednou chybělo jedné ovečce ucho, no ale považte, cestovala až do Bamberku a zpět.

Poslední betlém jsem s pomocí manželky ukončil v ranních hodinách 5. prosince 1999. V deset hodin už musel být na vernisáži výstavy Vánoce s pražskými betlemáři v Třeboni. Když jsem si v autě předsedovi pražských betlemářů Františku Valenovi, který jel s námi na vernisáž výstavy řečnit, postěžoval, jak jsem ještě ve dvě hodiny ráno sypal na betlém poslední sníh, pro vysvětlení - jedná se o latexový nátěr - jen odvětil: "Co já dělám ve spěchu, vždy dobře dopadne." Měl pravdu, líbil se. Tento betlém měl také menší premiéru, jeden darovník nese štít s nápisem "Sláva Bohu" - proč by se s tím musel vždy tahat anděl. Tady to přitluče truhlář na stodolu sám. Tento nezvyklý nápad vyvedl z míry nejednoho betlemáře, ale i kněze a odbornou veřejnost. Nakonec tento betlém putoval do Německa, do sbírky "Betlémy z českého pohraničí" ho získal německý farář, který s těmito betlémy pořádá putovní výstavy v Německu, a tak jsem rád, že mezi tou

německou produkcí je ze stejné lokality najednou betlém jiný, zasněžený a "echt český".

A ještě uvedu jednu maličkost. Když jsem betlém pana Votočka prvně doma vystavil na Štědrý večer, vehnali se po zazvonění mí synové do pokoje a v intimním osvětlení zjistili, že něco není v pořádku. Když uviděli betlém, stáli u něho v úžasu dobrých pět minut a úplně zapomněli, že kousek vedle stojí stromeček a pod ním vytoužené dárky. A tak to má být.