A CO SV. JOSEF?

Milan Maršálek

Z evangelia sv. Marka víme, že Josef byl zasnoubený s Marií, že byl spravedlivý, ale nebyl otcem Ježíška. Z dalších pramenů vysledujeme, že byl tesařem, nebo stavitelem a že se o Ježíška staral. Navzdory nejrůznějším představám nevíme nic o tom, jak byl starý, jak vypadal, kdy a jak zemřel. Přitom nejširší veřejnosti - a nejen betlemářské - je jasné, že to byl starší muž, měl plnovous, nosil modrý plášť. Téměř přesně tak, jak známe Josefa z kralických betlémů. A takovou podobu má i u většiny současných tvůrců.

Někdy se soudí, že tento úzus vznikl na základě velkých oltářních a kostelních obrazů, že lidoví tvůrci si zde brali předlohu. V Drážďanské galerii mají obraz Andrea Mantegny, který byl činný především v Italské Padově a v Mantově. Asi v druhé polovině 15. století namaloval svatou Rodinu, kde Josef nemá vousy a má hnědé a červené oblečení. Zato již z první poloviny stejného století pochází německý dřevořez Narození Krista, který jako by byl vzat z kterýchkoli českých jesliček. Obdobné dřevořezby sloužily i později především jako ilustrace tištěných knih. A právě obecně dostupnou literaturu asi můžeme považovat za největší zdroj inspirace pozdějších tvůrců betlémů.

Někteří velcí mistři totiž pojali biblický příběh velmi netradičně. Například Narození Krista od Sandra Botticelliho (údajně v Národní galerii v Londýně) z roku 1500 bylo ve své době doslova kacířské. Josefa nezajímá ani novorozeně, ani andělé, prostě spí. Naproti tomu díla Itala Domenica Ghirlandaja (vlastním jménem Domenico Bigordi, 1449-1494) byla zcela oficiální, byly to významné oltářní obrazy. Třeba Klanění pastýřů (1485) má všechny atributy církevní malby - jen Josef je poněkud neobvyklý. Jeho gesto bychom dnes spíše vnímali jako otázku Kam jsem dal rozum? než jako vnuknutí boží. Stejně tak jednoznačný obsah, ale nebývalou kompozici, najdeme na temperové malbě Michelangela Buonarrotiho z roku 1504. Do vcelku náhodných příkladů ještě uvedu dílo Hanse Multschera z Ulmu (Německo) Jeho oltářní obraz narození Krista (1437?) zobrazuje dost neobvykle Josefa, jak si myje nohy (připomíná muže na Mánesově orloji v Praze).

Ve španělské galerii Prado v Madridu najdeme nejméně desítku slavných obrazů s tematikou narození. Pouze u B. E. Murilla na jeho svaté Rodině (před 1650) však je sv. Josef aktivní. Mladý hezký muž pečuje o synka, který drží v ruce ptáčka. Řekli bychom milá žánrová scénka z konce 19. století. Ale je to 17. století. Oporu v bibli bychom asi našli.

Podíváme-li se ze stejného pohledu na naše betlémy, vzpomenu si pouze na sv. Rodinu paní Hanušové z Kocelovic. Její textilní jihočeské figurky jsou obsahově tradiční, ale naprosto neobvyklé. Proto překvapí zkušenost ze stoleté minulosti pohyblivých betlémů na Frýdlantsku (okres Liberec). Nebylo žádnou zvláštností, že se zde sv. Rodina objevovala v různých situacích, a to opakovaně vedle sebe několikrát. Ve stejném betlému může být andělské zvěstování, Josef s těhotnou Marií, když hledá nocleh, narození Krista, Josef jako truhlář a Marie přede, útěk do Egypta. Josef má obvyklé atributy (hůl, někdy knihu, sekeru, úhelnici, osla), a nemá-li modrý plášť, je plášť aspoň pověšený vedle na palmě.

Bylo by zajímavé zjistit, zda jde o frýdlantskou výjimku, nebo jsou podobné příklady aktivního Josefa i jinde?