ČTVRTÝ MUDRC BETLÉMSKÉHO PŘÍBĚHU
Jan Roda

Občas při vyprávění o narození Krista lze slyšet i o čtvrtém mudrci (králi), který se vydal do Betléma vzdát hold malému Ježíškovi. V betlemářské literatuře existuje výčet betlémů, kde ve scéně Klanění králů je i postava čtvrtého krále (mudrce). Kde se vzal, co bylo inspirací k jeho vytvoření?

Matoušovo evangelium, část Nového zákona, to rozhodně nebylo. Vždyť v něm je pouze psáno: Když se tedy narodil Ježíš v Betlemě v Judeji za dnů krále Heroda, hle přišli do Jerusalema mudrci od východu .... Evangelista Matouš tedy hovořil o mudrcích a neuváděl jejich počet.

Proto evangelium Jakubovo, novozákonný text datovaný z období druhého až pátého století, je obsahově bohatý a rozvádí mnohé z příběhů, které provází narození Ježíše. Okolnosti holdu světské moci božskému dítěti však nijak výrazně nerozvádí: V judském Betlémě nastal velký rozruch. Přišli mágové a říkali: "Kde je ten judský král, který se narodil?" Text tedy nehovoří o králích, ani kolik jich bylo.

Sledujeme-li však přísně časovou posloupnost, musíme konstatovat, že již za papeže Lva Velikého (440 - 461) se ustálil počet mudrců (mágů, věštců) na tři.

Barvité vylíčení příchodu "našich králů" je podchyceno ve Zlomku V. super evangelia Matouše, které je zařazeno mezi texty nepravé a nejisté. Josef pohlédl a uviděl zástup pocestných, přicházejících společně k jeskyni, a řekl: "Vstanu a vyjdu jim vstříc." Když pak vyšel, řekl Josef Šimonovi: "Zdá se mi, že ti přicházející jsou věštci. A hle, zastavili se a pozorují mě, a hle, opět
vykročili a přicházejí sem." Z těch slov je zřejmé, že k Pánu nepřišli jen tři muži, ale zástup pocestných, i když podle některých přední vůdci toho zástupu měli určitá jména Melchus, Kaspar a Fadizarda.
Text měl vzniknout v polovině 9. století.

Pseudo-Matoušovo evangelium, údajně napsanéMatoušem a do latiny přeložené Hieronymem, je dnes považováno za středověký text. Pro nás je zajímavé, že z něj jasně vyplývá počet klanějících: ... Dítěti samému věnoval každý po jednom zlaťáku. Potom obětoval jeden zlato, druhý kadidlo a třetí myrhu.

Jak je patrno z uvedeného, příběh o narození Krista žil svým životem, rozvíjel se a v dobrém byl dále obohacován. Stal se zbožnou legendou, která byla předlohou pro výtvarná díla i mnohé literární práce. Jednou z nich se stalo dílo spisovatele Henry(ho) van Dyke (1852 - 1933), amerického pedagoga a kněze. Seznamme se se zkráceným textem, jak ho pro internetovou verzi připravil biskup V. Cikrle.

Jedna ne příliš stará legenda, kterou zpracoval Henry van Dyke, vypráví o tom, že tři mudrci měli být vlastně čtyři. Se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z Ekbatany. Artaban prodal dokonce všechen svůj majetek a koupil za něj rubín, safír a perlu, aby jimi uctil Krále králů. Potom se vydal na koni k místu, odkud se měl na společnou pouť vydat s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Čekalo na něj deset dní cesty. Jenže kousek před cílem, právě poslední den, nalezl umírajícího vyhnance, Žida. Rozhodl se, že se o něj postará - donesl mu vodu, dal mu své zásoby jídla a tak se stalo, že kvůli tomu promeškal společný začátek cesty. Na místě setkání našel jen vzkaz tří mudrců, že už nemohli čekat a že se do pouště vydali bez něj. Artaban tedy musel rychle vyměnit koně za velbloudy a vybavit se na cestu pouští. Stálo ho to safír, který střežil jako dar pro Krále králů. Jedinou výhodou pro něj byla slova umírajícího Žida, že Mesiáše má hledat ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě. Do Betléma dorazil o tři dny později. Matka malého chlapce, která jej přijala, mu prozradila, že mladá rodina, kterou hledá, odjela ve spěchu do Egypta. Vzápětí vtrhla do Betléma Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poradila, kudy dál. Přemýšlel při tom, že pro člověka obětoval to, co bylo určené Bohu. V Egyptě Artaban pátral po stopách rodiny z Betléma. Dostal se do Alexandrie, kde jej jeden Žid poučil, že podle proroka Izaiáše bude narozený Král králů mužem bolesti a že jej nenajde mezi bohatými a mocnými. Léta plynula a Artaban stále hledal. Navštěvoval utlačované, pronásledované, nemocné, trpící, ale stále jej nemohl najít. Uplynulo tři a třicet let. Artaban, v té době už kmet s bílými vlasy a vyčerpaný hledáním, se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Už dávno nevěděl, jak dál. Cíl se mu ztratil, i když věděl, že celý život den po dni dělal to nejlepší, co mohl. Ale něco mu říkalo, že tentokrát nebude cesta zbytečná. Když vstoupil branami do Jeruzaléma, cítil všude kolem zvláštní napětí. Kolemjdoucí mu řekli, že jdou na Golgotu. Mají tam být popraveni dva zločinci a s nimi nějaký Ježíš Nazaretský, který však vykonal mezi lidmi mnoho dobrého. Artaban najednou věděl, že to je on. Že Ježíš je ten, za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma. Řekl si: "Půjdu a nabídnu za jeho život drahocennou perlu, to nejcennější, co mi zbylo." Nedbal na únavu, která ho svírala, a spěchal na místo popravy. V tu chvíli kolem něj vlekla skupina vojáků mladou dívku, aby ji prodali do otroctví za dluhy jejího otce. Dívka se na Artabana obrátila a se slzami prosila: "Zachraň mě..." Artaban se zachvěl. Je to pokušení? Ale pak cítil, že stejně jako s umírajícím vyhnancem, stejně jako s matkou v Betlémě, jde i tentokrát o skutek lásky, která má své kořeny v Bohu. A tak vyňal perlu, kterou střežil jako poslední poklad pro Krále, a vložil ji do rukou otrokyni, aby se mohla vykoupit. Vtom nastalo zemětřesení a Artaban věděl, že Ježíš Nazaretský v tuto chvíli umírá. V duchu si s bolestí řekl: "Třicet tři let jsem tě hledal, ale nikdy jsem nespatřil tvou tvář a nemohl ti ani prokázat žádnou službu." Vtom uslyšel konejšivá slova: "Amen, pravím ti, cokoliv jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil..." Artabanovu tvář rozjasnila tichá záře údivu a radosti. Jeho cesta skončila. Jeho klenoty byly přijaty. I čtvrtý z mudrců nalezl Krále.

Obdobně uchopil téma Klanění Tří králů francouzský spisovatel Michel Tournier (1924 - 2016) v románu "Kašpar, Melichar, Baltazar." I když z názvu, do češtiny přeložené knihy, nevyplývá, že hlavním hrdinou je čtvrtý král, je zde tomu tak. V této knize se onen čtvrtý jmenuje jinak, je to Taor, princ mangalúrský.

S postavou čtvrtého krále se můžeme setkat i v divadelních hrách o narození Krista. Není proti ničemu, když je někdy jmenován třeba ještě jinak. I obsah příběhu o dobrém králi, citlivé to duši, se v podrobnostech liší. Tak s tímto tématem pracoval i katolický kněz Tomáš Halík.

Já jsem se poprvé setkal se čtvrtým králem, to se jmenoval Melknazar. Celý příběh, hluboce lidský, se mi natolik líbil, že jsem si postavu čtvrtého krále pro betlém vyřezal.

Prameny: Nový zákon v překladu a s vysvětlivkami Dr. P. Škrabala O. P.
Dus, Pokorný: Neznámá evangelia
Internet s odvolávkou v textu