TŘEBÍČ A NEJSTARŠÍ PAPÍROVÉ BETLÉMY
Antonín Žamberský

Podle svědectví z počátku minulého století býval malý betlém skoro ve všech třebíčských oknech. Velkých se stavělo asi 60, obsahovaly až tisícovkou figurek, obvykle stávaly podél stěny nad postelemi1. Jejich stavba začínala pod stropem, tam se připevňoval obraz krajiny lemovaný chvojkami; na stěnu pod něj se zavěšovaly makety hradů a zámků. Potom se zhruba metr nad podlahou vytvořila dlouhá police, na ni se naskládaly krabice a jiné předměty. Vše se překrylo pomačkaným pomalovaným papírem, který imitoval skály. Doplnila se vrstva mechu, do ní se zapichovaly papírové malované figurky s nalepeným špičatým dřívkem. Takto vzniklá scenérie mohla být každým rokem jiná přesto, že se skládala z týchž součástek. Třebíč neměla divadelní budovu, betlemáři se nemohli inspirovat jevištní výpravou, snad je inspirovala krajina, kterou poznali na pouti do Mariazellu ve Štýrsku2. Procházeli alpskou krajinu s vodopády a mostky přes rokle, které našly uplatnění v betlémech. Příběh Kristova narození zasadili do stráně hlubokého údolí podobného majestátnímu Wachau3. Ve vánočním čase se sousedé vzájemně navštěvovali a porovnávali betlémy - z dnešního pohledu byli modeláři, Vánoce pro ně představovaly výroční výstavu.

Betlémy s papírovými figurkami jsou známy ze severu Čech, Orlickoústecka a Svitavska, tedy z oblastí, v nichž až do poloviny 19. století prosperovalo soukenictví4. Na Vysočině byla jeho centrem Jihlava, mnoho mistrů působilo v Polné, Třešti, Třebíči, Velkém Meziříčí, Humpolci, Telči a Jindřichově Hradci5, ve všech uvedených městech jsou doloženy betlémy a s nimi svázané obdobné zvyky6. Mezi městy vandrovali tovaryši, někteří si na památku přinášeli betlémové figurky - nelze si nepředstavit, že by při stavbě vlastního betlému nenapodobovali to, co poznali jinde7. Zachované figurky patří k vzácnostem, bohužel není známo, jak vypadal postavený betlém. Později v Jihlavě a Třešti vznikaly vyřezávané figurky, proměna se časově kryje s úpadkem soukenictví.

Třebíč patřila mezi města, v nichž zájem o betlémy slábl, oživení vyvolal Antonín Čeloud (*1839, †1918), který se ze soukeníka rekvalifikoval na písmomalíře a pozlacovače. O Vánocích byl jeho betlém vystaven v kostele, to znamenalo veřejné uznání8. Okolo roku 1870 maloval jiný podle figurek z majetku Richarda Uhlíře, jako rozený scénický výtvarník dokázal z napodobenin vytvořit mile působící celek s vnitřním řádem9. Figurky rozdělil mezi vánoční a tříkrálovou variantu, celek zakončil obrazem krajiny10. Traduje se, že starší betlémy končily poustevnou s kapucínkem, od ní vedly do nebe "neviditelné schody". Našli se řemeslníci, kteří Čelouda napodobovali, ve městě krystalizovalo betlemářství jako kolektivní záliba, která po několika desetiletích dospěla do stavu popsaného na začátku tohoto článku. V meziválečném období betlemáři zavrhli figurální typy zavedené Hartmannem, vyhledávali jiné předlohy, figurky detailně propracovávali. Současně stoupala obliba skříňkového betlému, zájem o velký postupně slábl, projevoval se vliv změněného stylu bydlení.

Až okolo roku 1900 se v Třebíči hledal nejstarším betlém, usoudilo se, že je to ten, který vlastní Richard Uhlíř. Vázal se k němu příběh: voják si v čepici přinesl dvě malované figurky, podle nich s místním malířem Hartmannem vytvořil celý betlém. Ukázali ho sousedům, ti byli nadšeni, následně Hartmann maloval figurky na archy papíru a nerozstříhané prodával na trhu. Příběh byl zaznamenán v několika verzích, liší se dobou návratu vojáka - pohybuje se od válek Marie Terezie po napoleonské11. V matrikách12 je doloženo, že se v Třebíči v roce 1784 ženil malíř Václav Hartmann (*1742, †1809), syn malíře a kramáře z Vrchlabí13. Z jeho dětí se malířství věnovali synové Antonín (*1784, †1804) a František (*1788, †1855). Antonín nepřežil otce, František se v roce 1828 oženil, podle matriky byl "vysloužilý voják a malíř".

Betlém Richarda Uhlíře se dochoval14, v současnosti obsahuje 512 figurek15, z nich je 49 olejomalba, 418 tempera, 3 tisky, zbytek byl přidán později16. Skupina namalovaná olejovou barvou (svatá Rodina, všichni darovníci a jedna ovečka) představuje jádro betlému, s vysokou pravděpodobností ji vytvořil Václav Hartmann snad v době příchodu do města, tedy okolo roku 1784. Poměr počtu darovníků 16:28 zleva a zprava svědčí o nesymetričnosti scény, podobná je známa z tehdejších libereckých betlémů. Temperou jsou namalováni pastýři (žádný darovník!), průvod Tří králů s koňmi, velbloudy a slonem, dále ovce, krávy, smrky. Na rubu ovce je napsáno "FH 42", tedy František Hartmann 1842.

Voják, který si do Třebíče přinesl dvě malované figurky, si podle jedné verze příběhu postavil nejprve tištěný betlém - to popírá smysl donesených malovaných figurek. Znalost rytin dokládá 42 figurek betlému Richarda Uhlíře, u nichž malbou prosvítá tisk, dvě přemaloval V. Hartmann, ostatní jeho syn František. Dokládá to, že malíři po několik desetiletí vytěžovali rytiny. Je málo pravděpodobné, že se někdy podaří autory identifikovat konkrétně, navíc si rytci figurky "vypůjčovali".

Muzeum v Bressanone (německy Brixen; do roku 1919 patřil do Tyrol) vlastní šestici kulis "Klanění Tří králů", dílo mědirytce a nakladatele Martina Engelbrechta (*1684, †1756) z Augšpurku (Bavorské Švábsko). Kulisy spojené s postavami byly určeny do domácího divadélka - divadélko proměnily na betlém17. Fr. Hartmann maloval krále, který je obdobou krále z kulisy; na téže kulise jsou také postavy s velbloudem, ty se shodují s Hartmannovou figurkou18. Od sběratele získalo totéž muzeum soubor 218 malovaných figurek (pastýři, klanění Tří králů, útěk svaté Rodiny do Egypta, kozy, ovce, krávy, husy, palmy a jehličnany) 19. Několik figurek z téže dílny se nachází v třebíčském muzeu20, jiných 99 se v lednu 2016 nabízelo na prodej na internetu, měly vzniknout v období 1820-60. Další jsou vyobrazeny
v knize21 jako figurky z Chrastné u Osečné. Přesto, že jich muselo nedaleko Liberce v Chrastné vzniknout mnoho, nemyslím, že ovlivnily betlemářství, spíše jsou dokladem sběratelství.   

Na počátek 19. století se datuje kolorovaná mědirytina V. F. Hoffmanna, s ní těsně souvisí figurka darovníka z libereckého muzea a volně jiná z třebíčského2.2 Mědirytina F. K. Wolfa (*1764, †1836), vytištěná v Praze okolo roku 1800, obsahuje bojovníka, jeho obdobou je figurka Fr. Hartmanna, liší se čepicí, navíc postava drží prapor místo kopí23. Na Wolfově rytině je rovněž voják, tomu odpovídá jiná figurka Fr. Hartmanna24, která je přemalovanou rytinou, ovšem ne Wolfovou, ale nějakou jí podobnou - voják se liší lukem a čepicí.

V Třebíči v roce 2014 ukazoval pan P. L. Bombelli archy s rytinami betlémových figurek, mezi nimi byly G. C. Bianchiho vydané v Miláně na počátku 19. století. Jeden z nich obsahuje ženu dojící kozu, shodná25 malovaná figurka je v majetku třebíčského muzea, získalo ji spolu s osmi dalšími "dětsky" vystříhanými z papíru (ne lepenky) 26. Vznikly-li v Třebíči, je jejich pravděpodobným autorem V. Hartmann. Bez významu nemusí být, že Bianchi na týž arch také zařadil čurající krávu, právě takové krávy byly obvyklé v pozdějších třebíčských betlémech27. Muzeum ve Freisingu (Bavorsko, poblíž Mnichova) o Vánocích 2013 vystavilo exoticky zaměřený výběr Hallerova betlému, dominoval v něm pestrý průvod králů, tedy postavy s ozdobenými koňmi, velbloudy a slony. Součástí betlému jsou i další příběhy z evangelií, konkrétně Útěk do Egypta (Mt 2,13-14), Obřezání (Lk 2,21) a Dvanáctiletý v chrámě (Lk 2,41-47), z nich byl zařazen pouze "Útěk", figurky ostatních obsahuje objemný katalog28. Celý betlém se svými 474 papírovými figurkami patřil mezi největší v Tyrolích, namalovali si ho na statku poblíž Innsbrucku sedláci otec Georg Haller (*1770/71, †1838) a syn Felix (*1808, †1883) 29. Postavy husopasky, ženy dojící krávu, dřevařů, hajného a stáda ovcí, krav a koz přenáší děj biblických příběhů do venkovského prostředí jak v Hallerově betlému, tak i v betlémech třebíčských30. Část figurek vznikla přemalováním rytin, patří mezi ně andělíčci na obláčcích, andělé ukazující lidem cestu, některé stromy, zvířata a figurky do příběhů nevážících se ke Kristovu narození. Betlém zakončil podlouhlý obraz krajiny přeplněné stavbami, najdou se na ní jak osady a kapličky, tak i pevnosti a strážní věže, některé ve stavu rozvalin. Podobnost betlémů na rozlehlém území se dává do souvislosti s vandrováním tovaryšů, zapomíná se na vojáky. Také se chodilo na poutě do vzdálených míst, dá se předpokládat, že se tam prodávaly tištěné betlémové figurky, které se snadno odnášely.

V současnosti nabízejí internetové vyhledávače mnoho záběrů na betlémy včetně velkých, dříve každoročně znovu stavěných. O některých z nich se dá tušit, že byly vystaveny s odstupem desetiletí, jejich stavitel nerespektoval dřívější pojetí celku, to už mohlo upadnout v zapomnění. Ničím nevázán podle vlastní fantazie přetvořil nalezené torzo.

Poznámky k textu:

1 Na základě zprávy třebíčského katechety Františka Stupala pro připravovanou knihu (PROCHÁZKA Karel: O betlemech, Praha 1908). V Třebíči nebylo zvykem dědit betlémové figurky, výjimkou byly kupované. Většinou si syn namaloval betlém podle starších figurek. Několik betlémů skončilo v muzeích, jiné v kostelích, u sběratelů, některé byly "objeveny" na půdě, hrály si s nimi děti.

2 Z Třebíče každoročně vycházela dvoutýdenní pěší pouť do 240 km vzdálené Mariazell. Zpáteční trasa vedla přes P. Marii Tabulkovou, pod ní poutníci nasedli na vor, proud Dunaje je nesl přes Wachau do Kremže (48 km); ještě se zastavili u P. Marie Třídubské. Navštívili tři významná poutní místa monarchie, ve všech byly trhy.

3 Úzké, zhruba 30 km dlouhé a 200 m hluboké údolí Dunaje v Dolních Rakousích. Poloha hradních zřícenin na úbočích se opakovala v mnoha betlémech.

4 V. Remešová (REMEŠOVÁ Věra: České jesličky, Praha 1988, s. 91) se domnívá, že betlemář- soukeník použil nejdostupnější materiál, tj. lepenku z krabic.

5 Při šíření svých cílů mezi lidem využíval jesličky řád jezuitů. Před zrušením v roce 1773 měl na Vysočině koleje v Jindřichově Hradci, Jihlavě a Telči.

6 O zvycích v souvislosti s betlémy na severu Čech referovala na konferenci v Jindřichově Hradci v roce 2013 Dr. Zuzana Finger. Obdobné zvyky se podle pamětníků dodržovaly také v Třebíči.

7 Týká se to i pojetí figurek; např. liberecký Florian Schäfer (*1749, †1828) oblékal postavy do místních krojů, obdobně třebíčský Hartmann maloval "kožicháče" - postavy v údajném místním kroji.

8 Stalo se tak asi v roce 1863 nebo 1865 snad na popud regenschoriho, později betlém rozšířil do stávající podoby, dosud se každoročně vystavuje. Kostelníkem byl tehdy jeho nevlastní bratr, po jeho smrti v roce 1868 se jím stal Antonín Čeloud.

9 Tento betlém si stavěl doma, nyní ho vlastní Muzeum Vysočiny Třebíč (MVT 1_3_007).

10 Krajinu v redukované formě obsahují starší skříňové betlémy, např. ten, který se považuje za dílo Františka Hartmanna (MVT 1_3_3). V kostele pro krajinu byl dostatečný prostor, to neplatilo pro nízký byt Antonína Čelouda, musel ji rozdělil na sedm částí, které umísťoval mezi trámy stropu.

11 Richard Uhlíř (*1863, †1935) asi v roce 1929 příběh vyprávěl (zřejmě i diktoval) Eduardu Charvátovi (*1906, †1995). Až v roce 2014 jsem v pozůstalosti E. Charváta rukopis našel; na první pohled není patrné, že Richard Uhlíř formou přímé řeči cituje otce Jana (*1829, †1893); vzniká tím posun o generaci doložený shodou jmen s matrikami. V rukopisu snad sám E. Charvát opravil rozpory plynoucí z nepochopení citace, někdo jiný dopsal jméno vojáka Pavel Papírník, které opakuje literatura. Pavel Papírník se narodil v roce 1802, aktérem příběhu být nemohl.

12 O zjištění jsem referoval v roce 2013 na konferenci v Jindřichově Hradci. V době konference ještě nebyly on-line dostupné matriky fary Vrchlabí. Bohužel se nedochovala úmrtní matrika pro roky 1741 až 1772, v tomto období zemřeli rodiče Václava Hartmanna.

13 Otec Václava Hartmanna se oženil s dcerou kováře z Lomnice nad Popelkou. Malíři se stali jejich synové Adam Jan a Václav, celým jménem Jan Václav Antonín. Z roku 1653 se zachoval soupis obyvatel Vrchlabí, uvádí devět rodin Hartmanových. Z Vrchlabí se po Labi plavilo dřevo do Starého Kolína, odtud ho formani vozili do dolů a mincovny v Kutné Hoře. Nabízí se možný vztah k představiteli české barokní krajinomalby Janu Jakubovi Hartmannovi, který se narodil v Kutné Hoře roku 1658.

14 V roce 1933 betlém Richard Uhlíř předal nejstaršímu synu Bedřichovi, který žil na Slovensku v Báňské Bystřici. Odtud se vrátil v roce 1965 k MUDr. Jaromíru Uhlířovi, od něj ho v roce 1989 získalo třebíčské muzeum (MVT 1_3_077). Richard Uhlíř půjčoval betlemářům figurky jako předlohu na omalování, někomu půjčil figurky králů spolu s 14 dalšími, asi dřív, než je vrátil, předal betlém na Slovensko. Později se staly součástí tzv. Hartmannova betlému (MVT 1_3_004), z něj jsem je vyčlenil jako zvláštní celek (MVT 1_3_117), texty na rubu dokládají, že pochází z betléma Richarda Uhlíře.

15 Figurek bylo více, viz předchozí poznámka. Poslední soukromý majitel jich několik zapůjčil na výstavu, vrátily se mu jiné. Přesto se skladba figurek od roku 1870 příliš nezměnila, dokládá to betlém Antonína Čelouda (MVT 1_3_007), který podle nich tehdy vznikal.

16 Součástí je 5 cm velká figurka "vinaře" (MVT 1_3_077/504), která se od ostatních liší malířským rukopisem. Podle tradice měl Richard Uhlíř vlastnit jednu z figurek dovezených vojákem v čepici - mohla by to být tato.

17 Arch s kulisami má velikost pouze 16 x 20 cm (Diözesanmuseum Bressanone, inv.č. kp000509). Kulisy se zasouvaly do drážek v prkénku vzdálených zhruba 3 cm, znamená to, že divadélko bylo hluboké přibližně 20 cm. Scénu mohla osvětlovat řada svíček na bocích.

18 Martin Engelbrecht mohl tak jako jiní postavy odněkud převzít. V době, kdy Fr. Hartmann figurky (MVT 1_3_117/03 a 1_3_077/495) maloval, byl Engelbrechtův tisk starý cca 100 let, to ukazuje, že figurky byly opakovaně překreslovány a vydávány.

19 Některé figurky byly pohyblivé (Diözesanmuseum Bressanone, inv.č. kp000141).

20 Nehomogenní sbírku 22 malovaných figurek vytvořil můj děda Antonín Žamberský (*1893, †1973). Jejím základem byla rodinná památka předků jeho manželky, znamená to, že pochází  od soukenických mistrů. V roce 1990 jsem ji věnoval muzeu (MVT 1_3_108), některé jsou od té doby v expozici.

21 KARASEK Alfred, LANZ: Josef: Krippenkunst in Böhmen und Mähren von Frühbarock bis zur Gegenwart, Marburg, 1974, příloha 18.

22 Rytinu zapůjčilo v roce 2014 Muzeum Českého ráje v Turnově na vánoční výstavu v Roztokách u Prahy. Signatury malovaných figurek: Severočeské muzeum v Liberci E2794 a MVT 1_3_077/039.

23 Rytiny zapůjčila Královská kanonie premonstrátů na Strahově na výstavu uvedenou v předchozí poznámce; figurka MVT 1_3_077/456.

24 MVT 1_3_077/450.

25 Za bezvýznamnou považuji skutečnost, že je namalována zrcadlově, to bývalo běžné. Docházelo k tomu i u hudebníků, kde zrcadlové obrácení bylo věcně chybné; např. houslista hrál smyčcem v levé ruce.

26 Sbírku 154 figurek vlastnil do roku 1978 Josef Šimeček. Z ní devět figurek bylo vyčleněno jako celek MVT 1_3_109 (žena s kozou MVT 1_3_109/4), na rubu byl nalepen štítek s textem "Pokorný Hartman", první jméno asi označuje majitele, druhé autora. Štítek z jedné odpadl, pod ním byl otisk razítka "Mor. Zem. Muse ..., etnografické odd.". Po roce 1945 třebíčské muzeum shromáždilo od různých majitelů mnoho starých figurek, část z nich vystavilo jako tzv. Hartmannův betlém (dnes MVT 1_3_004), zbytek předalo Moravskému zemskému muzeu. Je pravděpodobné, že některé byly pouze zapůjčeny, s předáním majitel nesouhlasil, figurky se mu vrátily; až po letech je od dědice získalo třebíčské muzeum.

27 Poznatek je zveřejněn v knize BOMBELLI Pier Luigi, CARPANI Emanuela: Presepi di carta, Lomazzo (Como) 2015, s.180 a 181. Bohužel do obrazového doprovodu je z nejasného důvodu zařazena podobná figurka z betlému Antonína Čelouda (MVT 1_3_007/0373), která s Bianchiho jen volně souvisí.

28 KÜRZENDER Christoph, DE LA IGLESIA Y NIKOLAUS Anna-Laura, TRIEBE Katja (eds.): Alpenglühen und Dattelpalmen, Die Hallersche Papierkrippe aus Tirol, Diözesanmuseum Freising, 2013.

29 Již dva roky po smrti autora byl prodán. V současnosti ho vlastní Tiroler olkskunstmuseum Innsbruck.

30 Nejsou známy shodné figurky v Hallerově betlému se starými třebíčskými. V meziválečném období si v Třebíči maloval betlém Jindřich Mládek (*1889, †1950) (MVT 1_3_44), Hallerovu odpovídá darovník s košíkem (MVT 1_3_44/861) z roku 1933. Zřejmě podle Bible v obrazech (SCHNORR VON CAROLSFELD Julius: Die Bibel in Bildern, Leipzig 1860, Taf.30) namaloval Haller dvě postavy, stejné namaloval v roce 1920 J. Mládek (MVT 1_3_44/884 a /864). V souvislosti s J. Mládkem nelze pominout text na rubu anděla (MVT 1_3_44/238) "Kresleno na vojně ve špitále v Innspruku 1917 J. Mládek". Jeho děd Martin Mládek (*1814, †1895) si z vandru v Ústí nad Orlicí přivedl do Třebíče manželku i s tamním  betlémem.

Pozn.: MVT - Muzeum Vysočiny Třebíč