BETLÉMY JAKO ZRCADLO ŽIVOTA V MINULÝCH DOBÁCH (1. ČÁST)
Franz Grieshofer a Nora Witzmann
Stejnojmenná výstava se v roce 2008 konala v Rakouském národopisném muzeu Vídeň (Österreichisches Museum für Volkskunde). Z obsáhlého katalogu (108 stran) byly vybrány zajímavé kapitoly, které by mohly zajímat i naše čtenáře. Vždyť ještě před 99 roky jsme byli obyvatelé jednoho státu. Jde převážně o skříňkové betlémy šlechtického a měšťanského původu, které u nás nejsou tak časté.
Muzeum mimo vánoční doby, až na několik málo solitérů, betlémy nevystavuje, ale zato její vystavená kolekce malovaného nábytku je ohromná a stojí za návštěvu.
Poněvadž rozsah článku by byl neúměrně dlouhý, byly vybrány jen nejzajímavější části a budou uveřejněny v několika částech. Překladatelkou textu byla naše členka RNDr. Eva Škobisová, která odvedla perfektní a rychlou práci.
-mz-
O podstatě jesliček
Nejstarší obrazná znázornění narození Krista ukazují v jesličkách ležící Jezulátko hlídané volkem a oslíkem. Až do středověku sloužily jesličky během půlnočních liturgických slavností jako důležitá rekvizita při kolíbání děťátka ("Kindelwiegen" - vánoční zvyk ze středověku). Centrální postavení jesliček vychází také z toho, že i samo místo, na kterém stojí, přejímá jejich jméno. Chlév nebo jeskyně, případně spojení obou, bude napříště nazýváno "Jesličky". "Ad presepe" ("U jesliček"), se již od 7. století nazývá kostel Santa Maria Maggiore v Římě, protože zde bylo instalováno první napodobení rodné jeskyně. Byla zde uctívána údajně "pravá" prkna z krmelce v Betlému, která nechala do Říma přivést císařovna Helena. Z těch zase pochází ona hoblina, kterou si císař Karel IV. (1316-78) vyprosil v roce 1362 od papeže Urbana V., ta je jako říšský klenot uchovávána v klenotnici vídeňského Hofburgu.
Rekonstrukce rodného místa ve spojení s relikviemi nahrazovala pouť na skutečné dějiště těchto událostí. V inscenovaných ztvárněních " Betlémů" se od pozdního středověku setkáváme také s vánočním "personálem": Marií, Josefem, pasáčky a především s mudrci, kteří se v podobě figurek z mramoru, terakoty nebo dřeva shromažďují kolem novorozence v jesličkách, aby ho uctili. Betlémy slouží k tomu, aby oživily slovo (boží) a učinily ho srozumitelným a názorným, neboť " slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (Jan 1,14). Zpodobnění místaajednajících osob umožňuje opakovanou aktualizaci vánočního mystéria a bezprostřední účast na něm. Na předávání tohoto poselství mají zásluhu především františkáni. Umístili vánoční dění do domácí krajiny a zaplnili ji místními aktéry. Položili tím základ pro vřelý vztah lidí k betlémům, který je očividný především o Vánocích a dává betlémům trvalou důležitost a hodnotu.
Okolo roku 1600 se jesličky staly významným bodem katechismu také pro jezuity. Kromě mnoha her na téma narození Páně na sebe v kostelech přitahovaly pozornost barokně nádherné vánoční betlémy s mnoha figurkami. Odtud už nebyla daleko cesta do šlechtických salónů a měšťanských obydlí.
Betlémy jako zobrazení života lidí
Vstupem vánočních jesliček do privátní sféry došlo nejen k jejich přenesení na nová místa, ale také k jejich duchovní transformaci. Přijetím do privátní sféry se betlémy vymanily z bezprostředního církevního vlivu, což vedlo k tomu, že začaly žít svým vlastním svébytným životem. Mystérium se už neodehrávalo v kostele, nýbrž ve vlastních čtyřech stěnách, což umožnilo podstatně osobnější účast. Připomenutí události narození Krista se nyní dělo ve známém prostředí a bylo oživováno pokaždé nanovo.
Přání vlastnit jesličky vedlo v katolických zemích k jejich rychlé popularizaci a ke vzniku velkého množství různých betlémů. Jejich vlastnictví zvyšovalo prestiž rodiny. To způsobilo vznik široké škály kvalitativně různých forem betlémů, od jedinečných uměleckých děl až k laickým výrobkům.
Betlémy povýšily, nezávisle na svém náboženském obsahu, na umělecké a kulturní objekty vázané na dobu a prostředí. Během procesu zesvětštění vánočních betlémů je možné pozorovat jev, který je charakteristický také pro lidové divadlo; tady i tam se zvláštní oblibě těší "vedlejší scény". Řezbáři začali věnovat svou plnou pozornost dění kolem sebe. Mnohá nápadná budova ve městě, na tržišti nebo místní statek si našly svou cestu do betléma. Figurky působí v důvěrně známém prostředí, betlémy se stávají scénou a zrcadlem tehdejšího způsobu života. Vánoční betlémy jsou výsledkem často po generace trvajícího procesu tvorby. Jako příklad můžeme uvést Jaufenthalerův betlém z Vill u Innsbrucku, z něhož jsou na naší výstavě ukázány pouze části. Jaufenthalervův betlém, pojmenovaný po svém posledním majiteli, s oblečenými figurkami a s nádhernými barokními anděly pochází z poloviny 18. století a byl původně koncipován jako kostelní jesličky. Potom, co Josef II. jesličky z kostelů vykázal, ujala se jich rodina Jaufenthalerů a poskytla jim ve světnici svého selského domu ve Vill nový domov. Po čtyři generace byly jesličky každý rok znovu stavěny. Během tohoto času se neustále zvětšovaly a až se rozrostly do ohromného stavěcího betléma (doslovný překlad německého Landschaftskrippe by byl "krajinný betlém", který se u nás nepoužívá)o velikosti 6 x 6 metrů. Uvnitř vesnické scenérie se tu potkávají figurky oblečené do tyrolských krojů s přepychovým jezdeckým průvodem králů. Betlémy se tak stávají jedinečným kulturně historickým dokumentem.
Jedinečná forma - skříňkové betlémy
Vedle stavěcích betlémů, u kterých musela být scenérie každý rok nově postavena, vznikla v době baroka hlavně v soukromé oblasti zvláštní forma betlémů, a to betlémy skříňkové. Jim přísluší predikát skutečných uměleckých děl. Skříňkové betlémy se skládají z ohraničeného rámu, do kterého je zasazena neměnná kulisa. Zpravidla mívají třístupňové uspořádání: v centru se nalézá místo narození ve formě jeskyně, chléva nebo ruiny. Nad tím se zvedá město obehnané zdí a střežené vojáky, ve kterém se, jak známo, "nenašlo místo pod střechou" (Lukáš 2,7). Jako další neodmyslitelná scéna nesmí v betlémech chybět pastýřské výjevy. Kolem dokola se otevírá teatrální horská krajina s příkrými stezkami, můstky, jeskyněmi, vodopády, jezery, rolnickými dvory a salašemi na horských pastvinách. To nabízí rámec pro množství vedlejších scének a zobrazení, jejichž sledování se stává zážitkem a objevitelskou cestou. Hory, které ve svém klíně odhalují původ křesťanství, mohou být nahlíženy jako symbol hory světa. (Weltenberg - prahora, kosmická hora - především v Asii rozšířená mytologická představa hory v centru světa).
Hohenloheův betlém
Svým klasickým uspořádáním s drobnými figurkami představuje Hohenloheův betlém, mimořádně působivý příklad skříňkového betlému. Nese toto jméno, protože je už po generace ve vlastnictví rodiny Hohenlohe. Betlém získali Hohenloheové z pozůstalosti Franze Emmanuela hraběte z Lambergu (1832-1901), který byl nejen významným sběratelem nožů, ale také betlémů. Vlastnil ve Steyru rozsáhlou sbírku "panáčků", tedy oblečených, barokních figurek z betlémů, které je dnes možno vidět v proslulém Innerberger Stadel, sídle národopisného muzea města Steyr.
Jako tvůrce Hohenloheova betlému přichází v úvahu řezbář August Alois Probst (1758-1807) činný ve Sterzingu. Pro tuto domněnku mluví srovnání s proslulými "Salonními jesličkami" v Diecézním muzeu v Brixenu, které vyrobil pro svého mecenáše biskupa Franze Karla Xavera knížete z Lodronu. Stejný rukopis ukazuje také skříňový betlém z Völs am Schlern i betlém v Innsbruckém národopisném muzeu. Vlnitě prohnutý tvar skříňky a vnitřní uspořádání betlémského pohoří jsou si nápadně podobné. Zatímco v těchto betlémech jsou zobrazeny také pašije, "Salonní jesličky" z Brixenu s přibližně 5 000 figurkami představují dokonce celoroční betlém inspirovaný nedělními evangelii. Hohenloheův betlém se věnuje vánoční tematice s některými scénami z Kristova života. Specialitou Augusta Aloise Probsta byly malé, s citem vytvořené figury, jejichž zhotovení vyžadovalo velké mistrovství.
August Alois Probst byl od narození těžce tělesně postižený. Přesto byl schopen vykonávat řezbářské umění, kterému se pravděpodobně naučil jako autodidakt od svého otce Josefa Probsta. Také jeho dva bratři byli činní jako řezbáři figurek do betlémů. Mnoho betlémů vytvořili společně se svým mladším nevlastním bratrem Josefem Benediktem (1773-1861). Protože není lehké rozhodnout, který člen rodiny daný betlém vytvořil, mluví se obecně o betlémech rodiny Probstovy.
Hohenloheův betlém tvoří mramorovaná prohnutá skříňka, která zřetelně vykazuje znaky josefínského stylu. Soudě podle toho by mohla pocházet z pozdního 18. století. Uprostřed betlémského pohoří se nachází ruina chléva, ve kterém Marie ukazuje božské dítě klečícím králům. V průvodu vidíme jezdce na koních, vodiče velbloudů a jednoho slona. Zvířata nesou těžký náklad. Nalevo i napravo od chléva stoupá cesta prudce vzhůru k opevněnému městu za hradbami. Jeho kostelní věž připomíná tu z Tuins nad Sterzingem, z rodového sídla Probstů. Na jedné její straně pochoduje do kopce uniformovaná městská garda s tamborem, aby vystřídala stráže, na druhé straně vidíme táhnout k městu tři mezky a muže s nůší. V popředí města je možné najít medvědáře. Nad městem se nalézá důl. Před ním pracují horníci v bílých hornických pláštích. Připomínají bájnéskřítky zvané Venedigermandl. Jeden se ohání svým mlátkem, ostatní transportují vytěženou rudu ze štoly na hunt. Od města vedou do horních etáží pohoří další cesty a stezky, které přetínají rokle a přechází přes vodopád vytvořený z blejna zinkového (minerál sfalerit), kde na levé straně můžeme vidět pastýře se svým stádem krav a na pravé straně baču se svými ovcemi. Na cestách potkáváme jeptišky, mnichy, selky, mlynáře s naloženým oslem a řezníka se sekyrou a kravkou, na okraji cest stojí malé hrady, další města a selské statky. Můžeme zde najít také zvláštní postavu ve žluté cípaté čepici, která s sebou vleče (mrtvé?) dítě na prkně. Můžeme si položit otázku, zda se zde dokonce nejedná o později zakázané zobrazení Andrease z Rinn. ("Anderl von Rinn" - legenda ze 17. st. o malém chlapci ze severotyrolské vesnice Rinn, který byl údajně r. 1462 rituálně zavražděn Židy). Třpytivou slídou posetá betlémská hora v každém případě nabízí množství detailů z lidového života.
Hohenloheův betlém poskytuje ještě další zajímavou a jedinečnou zvláštnost. Stojí totiž na spodní skříňce, ve které jsou navíc uloženy jednotlivé scény z evangelia a pokud je potřeba, mohou být vytaženy do popředí. Asi 4 cm vysoké figurky byly pravděpodobně upevněny na prkénka dodatečně, neboť tady najdeme na jednom prkénku Marii a Josefa s pastýři při scéně Klanění, dále Útěk do Egypta a spící pasáčky při Zvěstování. Samotné Zvěstování je ale zobrazeno na dalším prkénku, na kterém pasáčci sedí, leží a stojí kolem ohně. Třetí scéna ukazuje vraždění neviňátek. Ve scéně s dvanáctiletým "Ježíšem mezi učenci", jak zní popis tužkou na spodní straně, vidíme také zpodobnění "Návratu z Egypta" nebo "Návratu z chrámu" - Marii a Josefa s hochem Ježíšem uprostřed. Náhled do všedního života nabízí deska z domu v Nazaretu. Tam pracuje Josef u hoblovacího stolu, Ježíšek zametá hobliny a trochu stranou stojí Marie s kolovrátkem na stole. Zajímavé jsou také ostatní figurky: nosič s nůší, muž štípající dříví a dva jedoucí s trakařem. Nezpochybnitelným vrcholem je ale svatba v Káni Galilejské. K té existuje malý palác, uprostřed kterého se nalézá bohatě prostřený stůl se svatební společností. Před ním stojí šest prázdných džbánů. Nalevo se šenkýři pokouší vytáhnout ze sudů poslední kapky vína. Na pravé straně je možno nahlédnout do kuchyně, kde kuchařka točí pánví nad otevřeným ohněm z plotny. V popředí seká řezník do kusu hovězí kýty. A všechno dohromady poskytuje obrázek bohaté slavnostní hostiny. Hohenloheův betlém můžeme zcela právem považovat za skutečné umělecké dílo.