TŘÍKRÁLOVÉ KOLEDOVÁNÍ A HRY
Jiřina Hánová

Stochovský farář Karel Procházka (autor známé knihy O betlemech) napsal r. 1909 studii Lid český z hlediska prostonárodně-náboženského. Je to velice zajímavé čtení o tom, co bylo a mnohdy už není. Protože ale Tři králové koledují dodnes, je zajímavé vědět, jak tato obchůzková hra, nebo jen koleda vypadala.

Procházka píše: Na Tři krále odedávna u nás chodívalo se "s hvězdou". Dosud chodívají na sv. Tři krále a kolem toho svátku tři chlapci jako tři králové přestrojení (následuje popis známého oblečení, ale je třeba dodat, že v některých krajích měli na hlavách jakési vysoké kornouty, někdy svatými obrázky nebo jinak okrášlené, jak to můžeme vidět dodnes na západní Ukrajině). Dále čteme: Přišedše do domů, zpívají všeobecně rozšířenou píseň, někdy i ve způsobu rozmluvy:

My tři králi, my jdeme k vám... Herodes král kouká z okna, vidí tři krále zdaleka. Poslal proti nim vyslance, aby se stavili do paláce atd.

O něco později, tedy r. 1926, píše Čeněk Zíbrt v Českém lidu (XXVI): Druhdy koledníci po domech provozovali na Tři krále rozličné hry tříkrálové a od nejstarších dob na Tři krále chodili koledovat, kromě žáků i kantoři a duchovní, píšíce tři krále na dveřích domovních, kropíce svěcenou vodou a kouříce kadidlem. Též rozdávali při té příležitosti obrázky tříkrálové.

V témže svazku čteme ve zprávě L. Jedličky ze Zbiroha, že chodil učitel s hochy od domu k domu a zpívali:

Tři králové od východu, jak spatřili novou hvězdu,
hned sou koně sedlali a do betléma se brali.

Učitel psal křídou na Tři krále vodou svěcenou na dveře K+M+B a jeden z hochů přitom říkal vinš: "Skrze narození Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista jim uctivě vinšovat přicházíme, aby jim Bůh zdraví, štěstí a požehnání uděliti ráčil a po vykročení z tohoto světa aby se s tím novorozeným Ježíškem v nebi těšili a radovali. To jim z upřímného srdce vinšujeme."

Den před Třemi králi se v kostele světila nejen křída, ale i bobkový list (vavřín), někde sůl či síra. Všech těchto věcí se užívalo na obranu proti zlým silám. I jiných zvyků tohoto období byla řada, např. nápis na dveřích hospodyně po třech dnech časně ráno smazala, aby jí slepice celý rok dobře nesly. Dokonce jinde čekala za dveřmi s hadrem v ruce a mazala hned po odchodu koledníků.

Důležitou roli hrály svěcené svíčky. Ignát Herrmann r. 1927 vzpomíná na dobu svého mládí, kdy hospodyně postavila ke každému talíři s rybí polévkou svíčku "třínožku" (rozeklanou na spodku, červenou, zelenou, modrou nebo žlutou - bývaly po třech krejcarech), to bylo na venkově štědrovečerní osvětlení. Patřila k tomu pověra - komu dřív dohoří, ten se budoucích vánoc nedočká.

Opravdu jedinečnou podobu koledování zaznamenal J. Š. Baar r. 1892 a po něm K. Procházka r. 1910: na Domažlicku chodívají dva žebráci za krále ustrojení, třetí král je dřevěný na jakési hřídeli - "motovítku", kterým točili, aby se král ukláněl. Přitom zpívali:

O my tři slavný králové,
z daleký zemi jedeme.
Vod východu je příchod náš,
jak řek prorok Jeremiáš. (kleknou)
Zbudil se Josef ze spaní,
vzal to díďátko s Marií.
Vodešel s ním do Ejipta,
tám přebýval dvě, tři líta.
Mouřenín volá:
Já se k tomu znám,
že sem z zemi mouřenínský král.
Staňte, vy dva králové,
vemte si svý věce a pudeme.

Zpívají:
Toho daru vám děkujem,
novýho roku vinčujem,
bychom přes rok zas k vám přišli,
vás ve zdraví zas vynašli.

Zatímco píseň My tři králové se při koledě zpívá dodnes (Procházka: píseň všeobecně rozšířená), jiné upadly v zapomnění. Nejstarší text Tříkrálové koledy jsem našla ve sborníku (zpěvníku) Fridricha Bridelia z r. 1658 (vydalo Brno 2012).

Tři králové znamenali,
hvězdu kterouž viděli,
hned své koně sedlali,
do Bethléma jsou se brali,
na krále se ptali,
doptavše se jemu dary dali.

V osmi slokách není zmínka o Herodovi, zato se řeší neposkvrněné početí:
Panna Syna počala,

panenství svého neporušila.
Jakž slunce sklo prorazí,
a však skla nikdý neurazí,
panenství nezrušila,
pravou Matkou Boží byla.

Zatímco textů koledních se zachovalo přece jen dost, podoba hry se vytrácela, později pak byla s obtížemi podle pamětníků sestavována. V Českém lidu XXVI z r. 1926 ji najdeme jako Chození po Třekrálce v Podbeskydí na Těšínsku v době vánoční. Autor J. L. Mikoláš si stěžuje, že hra je zachována, ale "zkažena v textu zpěvů". Záznam je z r. 1907. Tři králové se jmenují Bača, Ševeček, Kovaliček. Celý děj společně zpívají, přitom chodí, ale většinou skáčou.

...když přiběhli do Betlema pastyře, hej, hej, pastyře, hraju, skoču díťátečku na liře a pravili: Co to budě za dítě, kterému se vůl a osel klaněli, tře kralove podaruňky oddali.

Celý text je pro nás hodně "netradiční", aspoň ještě úryvek:

Ševeček/švec/:
Honem do nohavic skočte,
vyperte je a vymočte,
vyperte je z tabáku,
ať vam něpachnu ani máku.
Závěrem všichni:
Pasli jsme ovečky v cizí krajině,
a to bylo v lese v husté huščině,
ovečky jsme potratili
a my sami zabludili
až do Betlema.
Přišli do Betlema,
tam panynečka pěstuje Ježíška
jak anjelíčka.

Tříkrálovou hru znali také v Krkonoších, jak o tom vydává svědectví O. Preussler v knize Útěk do Egypta přes Království české. Odehrává se v hostinci na Dvoračkách. Tři králové byli Pradlerovic kluci z Rokytna, kteří tyto dny táhnou s přáteli od domu k domu se starou Tříkrálovou hrou, jak se za starých časů ve zdejším kraji hrála. Je to zásluha pana učitele Karaska, že se může zase hrát, když už téměř upadla v zapomnění. Pan učitel se vyptával starých lidí... Pečlivě sepsané zlomky uveřejnil v Mitteilungen des Nordboehmischen Excursions-Club doslovně, pro vědecké účely. Ale pro své rokytnické děti se na vědu vykašlal a z nalezených zlomků sestavil opravdovou hru s několika vlastními dodatky.

Ti tři stojí vedle sebe, hvězdonoš holí třikrát silně bouchne o podlahu a všichni začnou:

V důstojné vážnosti vstupujem k vám,
nechť dobrého večera všem popřeje Pán...

Králové se musí zeptat na cestu, Herodes je obelstí a pošle za nimi setníka:

Toto je, setníče, příkaz můj:
všem jim smrt rychlou hned připravuj!
Zahynout musí ještě tento den,
jako že já král Herodes jsem.

Setník pak hlásí:

Zamordováno, králi, je celé to plémě,
jich krví je zbrocen můj meč i celá země...

Do světnice vskočí dva chlupatí čerti, chytli Heroda za límec a vytáhli ho ze dveří, načež bylo z předsíně slyšet, jak se s rámusem všichni řítí do pekla, třetí čert odtáhl i setníka. Náhle vešli Tři králové, aby zazpívali:

Vezmem si rádi, co darujete nám,
hra končí, a ať o ní přemýšlí každý sám.

Ve světnici se pak debatuje: když si člověk představí, že by najednou císař František Josef rozkázal, aby byly malé děti v Horní a Dolní Rokytnici zabity, všechny v jeden den a v jednu hodinu - jestli by se vůbec našli lidé, kteří by byli takového masakru schopni?

Tříkrálová komedie, o níž se dočteme v Českém lidu XXVI díky Fr. Sládkovi, není obchůzková. Byla hrána "odnepaměti" v Ledenicích na Českobudějovicku původně každoročně, pak zakázána a nakonec v přestávkách několikaletých do r. 1895. Podobně jako při pašijových hrách všechny úlohy byly čestné, až ke konci jako příležitost k výdělku chudých.

Protože r. 1926 byla ještě v živé paměti, je popsána se všemi detaily. Celkem hrálo 43 aktérů - hudebníci, herci, tři králové, Herodes, anděl, dva čerti, tři pastýři, stařík Josef, mladičká Marie u kolébky s děťátkem, sbor a Uron (v modrém obleku s červenou pentlí kolem pasu, zelený klobouk s tetřívčím pérem nebo zaječím ocáskem, v ruce dlouhou hůl). Osloví obecenstvo: ...Za malé pak poslyšení žádám... Dříve míním oznámiti, než páni budou slyšeti, kterak tito tři slavní králi z dalekých krajin najíti jsou se dali, krále nového hledajíce, jasnou hvězdu za vůdce majíce...

Počne se děj, převážně veršovaný, o cestě králů, rozmluvě u Heroda, o andělu a pastýřích. Ti dojdou k Josefovi:

Zdař Bůh! Tatíku náš milý! Slyšeli jsme zpívání, jakési k nám zvolání.

Josef: Snad se vám něco shnílo?

Pastýř: O, Bohu přísahám, starý, neshnílo. Ukaž nám ho, milý tatíku, na kterém se narodilo zámku.

Josef: Tu leží na seně, jest králem nebe i země.

Vedeni hvězdou dorazí králové, pokračuje známý děj. Anděl zasahuje, posílá krále pryč, čerti řáděním baví obecenstvo, na andělovu radu se chystají na cestu i Josef s Marií: ...děťátko do brašny vložím a na tebe položím.

Josef: Ohnul bych já sobě ramena svá, ale neponesu se tak sprostě s ním, ale pěkně ho do brašny vsadím, neb kdyby lidé o něm zvěděli, o něm by hned pověděli. Zrádce mstiví mnoho svedou, člověka až na smrt přivedou. Pročež my se pobereme, vás zde Bohu poroučíme...

Uron se loučí a druhý den po ranní mši obchází hospody a lepší domy soukromé, aby tu vyjednal nová představení. Hraje se až do Tří králů, a to nejen v Ledenicích, ale i v sousedních vsích a městečkách.

Tohle všechno bylo, jistě i mnohé jiné, ale zůstala koleda My tři králové jdeme k vám, stále živá, koledování dostalo nové, krásné poslání.

TŘI KRÁLOVÉ

K článku PhDr. Hánové přidáváme ještě fejeton spisovatele Jana Nerudy na stejné téma (ponechán původní pravopis).

O "Třech králích" přemýšlím. Zrovna před půl hodinou byli u mne. Zaklepali dvorně, a sotvaže jsem otevřel, ohlásili se sami slovy "My tři krále, my jdeme k vám!" K vám! A já myslil, že králové každému tykají!

Ustoupil jsem v slušné uctivosti do pokoje a oni šli za mnou. Zůstali stát hned u dveří, snad jim byla prostá má jizba až příliš chudá. Já ale, překonán dojmem nenavyklým - králové mne navštěvují velmi zřídka - klesl jsem na sedadlo. Stáli a zpívali si. Naslouchal jsem, hleděl jsem - ba vpíjel jsem se v jich vznešené, královské postavy. Každý z nich byl vznešený skoro přes loket. A bylo mně, jako by jizbou vanula peruť velebnosti. Dozpívali a nastalo ticho. Poněkud trapné, přiznám se. Monarchové koukali na sebe, začali přešlapovat a na jejich tváři jevila se jakás úzkost. Cítil jsem, že konečně se musím odhodlat a začít. Ale o čem jen honem mluvit!

"Monarcho," pravím konečně k tomu, o kterém jsem soudil podle jeho bot, že patří z nich k nejstaršímu panovnickému rodu, "pokud vím, odpočívají tvoje tříkrálovské kosti v kolínském dómu nad Rýnem. Pěkný kostel - tuze pěkný - jak náleží pěkný." Oslovený učinil svými vznešenými ústy jakýs zcela zvláštní pohyb, kterému jsem nerozuměl. Vypadal tak, jako když neurozený člověk otevře hubu.

"Kterýpak z vás," pokračoval jsem zas, hledaje nit rozmluvy, "kterýpak z Vás je Kašpárek?" Kašpar mně totiž nechtělo přes jazyk, zdálo se mně trochu neuctivé. "Hihihi!" znělo to ve skupení královském. "Tenhle ten je Kašpar!" vypravil pak jeden ze sebe a ťuknul prstem souseda pod lopatku. Ťuknutý se zachvěl, polechtaloť ho dotknutí prstem.

"A kterýpak je černej vzadu?" Ale sotva jsem ta slova pronesl, zahalil jsem si studem tvář. Cítil jsem, že jsem byl pronesl něco náramně neslušného.

"Tenhleten je černej vzadu," znělo ze skupení. Udiven jsem pohlédl vzhůru. "A jakpak se jmenuješ, ty třetí?" ptám se dále. "Josef Malina."

Tak! Sáhl jsem si na čelo - nová záhada! Jak známo, vypravuje nám svatý Matouš, jediný z evangelistů, o "mudrcích přibylých od východu". Nenazývá jich králi a nezná také jejich jmen. O sedm set let později, četl jsem kdesi, tvrdil najednou učený bohoslovec Beda, kněz northumberlandský, že byli potentáty a jmenovali se anglickými jmény Kašpar, Melichar, Baltazar. Učení pozdější bohoslovci tvrdili, že se jmenovali jinak: Apeles, Amarus, Damaskus - Ator, Sator, Peratoras - Magalach, Galgalath, Satracen . A tu přijdou ti potentáti sami a jeden z nich tvrdí, že se jmenuje Josef Malina!

Přistoupil jsem blíž, abych jim holdoval. Potentát Malina měl u košile odtržený límec a na obnaženém krku krvavý pruh, jako by ho byl někdo teprv před chvílí nehtem rejp! "Monarcho, ty jsi se pral!" pravím uctivě. "To mně udělal tadyhle Krystl!" žaloval monarcha na monarchu vedlejšího. Mne projela myšlenka přímo ďábelská! Jakpak, myslím si, kdybys mezi ty tři krále rozsil símě nesvornosti! Kdybys jim dal sumu, která se nedá třemi dělit! Sáhl jsem do kapsy a vyndal pět krejcarů. "Tadyhle je na paklíček tříkrálového," povídám. "Hihihi!" Chechtali se potentáti. Ještě jsem je poprosil, aby šli cestou jinou nazpět do své vlasti, aby se nevraceli více ke králi Herodesovi a neprozradili mu, kde mne našli. Pak jsem zavřel za nimi dvéře. Po chvilce strhl se venku strašný řev a vyskočil jsem od stolu. Když jsem otevřel, slyšel jsem, jak dva králové rychle capou po schodech dolů, třetí seděl na zemi a bečel. Byl to král Krystl. "Štěchovský mne fackoval!" bědoval upěnlivě. Tedy Štěchovský, Malina, Krystl! - Š + M + K -