VLIV STŘEDOVĚKÉHO DRAMATU NA JESLIČKY
Překlad z knihy Matthew Powella, O.P.: "The Christmas Créche: Treasure of Faith, Art, & Theater", vydané Pauline Books & Media, Boston 1997. 
Přeložil Milan Zábranský.

Drama se znovuzrodilo v raném středověku úsilím té samé církve, která se proti němu ostře postavila v době románské. První křesťané potírali divadlo z různých důvodů. Za prvé římské divadlo, speciálně komedie, bylo často oplzlé a chlípné. Někdy se také vysmívalo věřícím a svátostem. Za druhé církev měla námitky proti sochám pohanských bohů a bohyň, které byly obvykle římským divadlem oslavovány. Za třetí skutečnost, že muži hráli ženské role, mnohé křesťany uráželo. A konečně křesťané si mysleli, že takové zbytečné činnosti jako divadlo, závody vozatajů apod., jsou ztrátou času pro lidi, kteří by se měli věnovat sami sobě a pracovat na své spáse.

Paradoxně se divadlo znovuzrodilo v křesťanské liturgii kvůli tzv. tropusům, což jsou hudební pasáže přidávané k oficiálním bohoslužbám. První záznam pochází z Concordia Regularis svatého Ethelwolda, winchesterského biskupa okolo roku 925. V tomto dokumentu je popsán správný způsob oslavy Quem quaeritis, tropu pro časnou ranní modlitbu o Velikonocích. Tři duchovní nesoucí kadidelnice a představující tři Marie přicházejí k oltáři, kde se setkávají s dalším duchovním představujícím anděla u hrobu. Anděl zpívá "Quem quaeritis?" (Koho hledáte?). Tři Marie odpovídají "Ihesum Nazarenum" (Ježíše Nazaretského). Anděl jim poté říká: "On zde není. On vstal, jak předpověděl. Jděte oznámit jim, že on vstal z mrtvých." Anděl pak ukazuje hrob (oltář) a zpívá: "Pojďte a prohlédněte si místo." Marie zvedají plátno z "hrobu" a zpívají: "Pán vstal z hrobky." Shromáždění pak zpívají chvalozpěv Te Deum Laudamus (My se modlíme k Tobě, ó Bože).

Hry byly sice krátké s duchovními zpěvy v latině, ale přesto drama vstoupilo do katolické liturgie. Věřící milovali tropusy a duchovní realizovali tato dramata, která byla účinnou cestou výuky katechismu pro většinou nevzdělaný lid. Malá dramata postupně rostla, stávala se složitější a často byla prováděna v místním nářečí. Rozšiřovala se i na jiné hlavní oslavy a svaté dny. Nakonec náboženské drama bylo přijato v celé křesťanské Evropě. Hry byly nazývány v různých zemích různě. Obecně ovšem byly rozlišovány mysteriózní hry, ve kterých byl zdramatizován život Ježíšův; zázračné hry, pojednávající o životě svatých, a morality, které dávaly mravní lekce.

To bylo dlouho před tím, než byla oslava Narození také zahrnuta mezi hry. Ranné drama nazvané Officium Pastorum - Služba (jako mše) pastýřů - se velmi podobala velikonoční hře a byla hrána buď vedle ranní modlitby na Štědrý den, nebo jako vstupní píseň při půlnoční mši. Zahalený obraz nebo socha Panny Marie a Ježíška stály na oltáři a zapálená svíce nad oltářem představovala hvězdu. Dvě skupiny kněží představující pastýře a porodní báby vešly různými dveřmi, setkaly se a pokračovaly k oltáři. Malý chlapec oblečený jako anděl byl buď blízko oltáře, nebo dokonce někdy zavěšen nad ním. Anděl zpíval "dobré zprávy" a pak se otázal "Koho hledáte v jeslích?" Oni odpověděli: "My hledáme Krista, našeho Pána, Dítě zabalené v plenkách." Anděl ukázal k oltáři a porodní báby stáhly dolů závoj odkrývajíce Matku a Dítě a oznamujíce narození Ježíše. Pastýři pak zazpívali třikrát Alleluia. Hra o Narození byla zrozena. Pastýři pak zůstali po zbytek ranní modlitby nebo půlnoční mše a četli nebo zpívali příslušné části liturgického textu.

První hraná Epifanie (svátek Tří králů) následovala velmi brzy potom. V Officium Stellae (Služba hvězdě) tři králové vstupovali východními, jižními a severními dveřmi chrámu nesouce své dary zlato, kadidlo a myrhu. Když narazili na hvězdu nad oltářem, tak zpívali: "Hleďte na hvězdu na východě." Chór pak zpíval příběh, který popisoval setkání Mágů s králem Herodesem. Králové "odhalili" obraz nebo sochu Marie s dítětem umístěnou za oltářem. Poté, co zapěli své chvály k Panně a Dítěti, upadli králové ve svatostánku do spánku a chlapec převlečený za anděla vstoupil a varoval je, aby se vrátili domů jinou cestou.

V některém místě této malé hry proběhlo obětování a po něm byl lidem nabízen chléb a víno proměněné eucharistií, stejně jako nabízeli králové své dary.

Od jednoduché a důstojné hry o Třech králích šel vývoj k bouřlivému a nespoutanému předvádění Herodesovy historie namísto původního vyprávění. Král Herodes byl obvykle předváděn jako zuřící maniak, který řádil ve svatostánku a ve svém hněvu dokonce "tloukl" duchovní a laiky, kteří tvořili publikum. Skutečně od těch dob byla role Heroda asociována s přeháněním. Shakespeare o tom mluví v Hamletovi ve III. dějství, 2. scéně, když Hamlet varuje herce před přeháněním a říká: "S chutí bych dal takovému tragédovi namrskat, když pouští hrůzu a vyvádí, div nepřeherodesuje Herodesa. Prosím vás, nedělejte to."

Další populární drama ve vánoční době byla prorocká hra. V ní jsou voláni svědkové ze Starého zákona a jeden po druhém přednášeli své proroctví týkající se Krista. Počet postav se mohl velmi lišit od dvou do dvaceti osmi a v některých verzích vystupovali i pohané, jako římský básník Virgil.

Dnes nemůžeme zcela jistě říct, jak byla aranžovaná scéna pro tyto hry a jak moc připomínala dnešní jesle. Zdá se, že v některých kongregacích jednoduše oltář představoval stáj. Jinde máme náznaky, že byla příležitostně vybudována nějaká stáj nebo jeskyně, možná ze dřeva nebo z papírmašé. Například v Padua stála "stáj" uprostřed chóru před oltářem a ve francouzském Rouen za oltářem. Na mnoha místech Praesepe (jesle) a oltář mohly být jedno a to samé, poněvadž v římském kostele Santa Maria Maggiore byla mše sloužena na replice jeslí. Tento zvyk byl napodobován i jinde. Také víme, že několik různých scén bylo rozmístěno uvnitř okolo obvodu kostela pro předvádění církevních her. Protože středověký kostel neměl lavice, bylo tam dostatek místa pro jeviště. Např. hra o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista mohla mít přinejmenším deset scén, které zahrnovaly Getsemanskou zahradu, Kaifášův dům, Kalvárii a hrobku. Uspořádání se nejpravděpodobněji lišilo místo od místa, protože dramata byla předváděna v celém křesťanském světě.

Zobrazení Panny Marie a dítěte Ježíše se velice lišily. Někde to byl obraz, jinde jedna nebo dvě jednotlivé sochy. Víme, že někde byly užity loutky (marionety). Dokonce pojmenování marioneta (malá Marie) může vycházet z faktu, že loutky na strunách byly použity k zobrazení Panny Marie ve scéně Narození a tří Marií v hrobce při velikonočních hrách. Tuto teorie podporuje fakt, že ve středověku existovala v Paříži ulice nazvaná Rue des Marionettes, kde byly prodávány ne loutky, ale náboženské sošky.

Od spisovatelů 12. století se dovídáme o přesném stupni realismu, který byl přípustný ve vánoční hře. Byl imitován křik Ježíška i rovněž Mariino kojení. (Středověcí křesťané cítili velkou oddanost ke kojící Madoně.)

Také zvířata hrála ve hrách svoji nezastupitelnou roli. Ve staré francouzské mysteriosní hře kohout kokrhá: "Ježíš se narodil."; vůl bučí: "Kde?" Ovce odpovídá: "Betlém," a osel hýká: "Pojďme tam!" Živá zvířata mohla být uvedena do vánočních a tříkrálových her v opatství svatého Benoita ve Fleury-sur-Loire ve Francii ve 13. století. Jesle byly umístěny v prostoru vstupních dveří tak, aby zvířata mohla rychle vejít a odejít. Víme, že skutečná zvířata (koně) a obrazy zvířat (pravděpodobně vůl a osel), stejně jako lidští herci, vystupovala v tříkrálové hře v dominikánském kostele sv. Eustorgia v Miláně roku 1336. (Mimochodem v tomto kostele byly uloženy údajné ostatky Tří králů předtím, než byly dopraveny do Kolína). Bohatě odění "Tři králové" jeli na koních s velkým doprovodem po ulicích. Když dojeli ke kostelu, sesedli, vešli dovnitř a nabídli své dary asi sochám Marie a Ježíška. Tam byly také dřevěné sochy vola a osla, buď jejich celá těla, nebo hlavy vykukující ze stáje. Bratrstvo Tří králů, zbožný spolek šlechticů vedený Lorenzem de Medici, zinscenoval podobnou slavnost v dominikánském převorství sv. Marka ve Florencii okolo roku 1500.

K dramatizaci příchodu Tří králů bylo někdy přidáváno vraždění neviňátek, chlapečků do dvou let, nařízené králem Herodem. Neviňátka, obvykle hraná chlapeckým sborem, vstupovala zpívajíce a nesouce jehňátka. Neviňátka byla "zavražděna" vojáky a jejich "těla" (někdy zabarvena falešnou krví) byla rozházena okolo svatyně.

Takovéto dramatické výstřelky rozrušily mnoho církevních autorit. V roce 1210 papež Innocent III. napsal dopis odsuzující výstřelky v liturgických hrách, ale zdá se, že je nakrátko zakázal všechny. Na mnoha místech jako reakce na nelibost papeže a biskupů byla dramata prováděna mimo kostel, buď na pevném jevišti na městském náměstí, nebo na řadě pohyblivých slavnostních vozů, které mohly být umístěny na různá místa ve městě. Jinde sochy nebo loutky byly nahrazeny živými herci a podobná dramatická představení pokračovala. Ovšem v některých místech hry pokračovaly v chrámových budovách jako součást liturgie.

V sienském rukopise ze 14. století se mluví o boudě za závěsem postavené uvnitř chrámu pro pastevce, jejich ovce a psy, kteří byli přítomni celé mši. Během mše se objevila nad boudou hvězda a chlapec ztělesňující anděla místo kněze zaintonoval Gloria in Excelsis. Když skončila mše, anděl oznámil začátek představení a za závěs boudy zašli Marie s Josefem na své cestě do Betléma. Pak se závěs zvedl a odhalil Marii s Dítětem zabaleným v plenkách se zpívajícími anděly a pastýři. Nevíme, zda byla použita skutečná zvířata a jestli Dítě bylo živé, nebo jen loutka.

V roce 1451 představitelé katedrály v Rouen rozhodli, že kněží musí být oblečeni při svátku Narození v patřičných kněžských rouchách. Odpor proti tomu byl očividně tak silný, že už 1452, ačkoliv nedostatek vážnosti a extravagance byly zakázány, kněží si opět dovolili vystupovat oblečeni jako pastýři.

V katedrále v Zaragoze (Španělsko) v roce 1487 bylo uvedeno Misterio de la Natividad na počest královské rodiny. Role zahrnovaly Boha Otce, sedm andělů, starozákonní proroky, svatou Rodinu a pastýře. V chrámu stála bouda nebo jeskyně s hvězdou a oblaky nad ní.

Vánoční hra byla uváděna v katedrále ve Valencii od poloviny 14. st. do poloviny 16. st. Byla to bohatá podívaná používající složitou jevištní aparaturu. Bůh Otec seděl obklopen dvaceti čtyřmi dětmi převlečenými za andílky. Holubice následovaná paprskem ohně přiletěla z nebe do stáje. Pak se nad ní sklonil anděl s lilií. Andělé a pastýři zazpívali serenádu Marii a Ježíškovi. Závěrečným vyvrcholením bylo, že se figury Marie s Ježíškem vznesly nad katedrálu jako by byly v nebi.

Hry o Narození prosperovaly rovněž mimo kostely. Strádání apeninské zimy se odrazilo v rozkošné hře z italského regionu v Abruzzi, kde pastýři nabízejí Madoně své pláště, aby se zahřála, a omlouvají se, že zapáchají po kozách. Svou řeč zahajují k posluchačům slovy: "Myslíme na to, že požehnaná Panna nemá ani dost pytlů ani oděvů, které by ji chránily, ani oheň pro zahřátí před ledovým vzduchem." V toskánské hře obdrželi pastýři a jejich psi jména. Pastýři přinášejí svaté Rodině sýry, kaštany a dřevo, zatímco muzikant Randallo hraje na dudy a nabízí Ježíškovi maličkou flétnu. V některých verzích potkávají pastýři na své cestě k jeslím ďábla, který se pokouší je vrátit. Jindy, když opouštějí stáj, potkávají přicházející Mágy.

Humor se stal důležitým prvkem v mnoha středověkých vánočních hrách. The Second Shepherds' (Druzí pastýři), nejznámější středověká hra z anglického Wakefieldu, se odehrává mezi antickými pastýři, kteří se pokoušejí pronést v kolébce místo dítěte ukradenou ovci. V jiné hře si ovčáci dovolují dávat rady čerstvé matce Marii, jak má vychovávat dítě.

Mnoho vznešených italských rodin - Gonzagasové v Mantui, Viscontinové v Miláně, d'Estesové ve Ferraře a Montefeltrosové v Urbinu - soutěžilo mezi sebou o nejhonosnější vánoční podívanou.

V Neapoli ve vánoční době byli velmi oblíbení pouliční loutkáři hrající hry o Narození. Po celé Evropě náboženská dramata hraná loutkami vznikla z jesličkových her předváděných živými herci. Jejich role byla důležitá pro náboženskou výchovu stejně jako pro pobavení lidí. Později s poklesem a někde i s úplným zmizením náboženských her dokázaly loutky pokračovat v předvádění biblických příběhů podle Svatého písma a vedle toho hrály i tradiční příběhy lidí. Není náhodou, že v Neapoli nazývají svoje betlémové figury s ohybatelnými údy pupazzi - loutky.

Kněží užívali loutky k předvedení velikonoční hry ve Witney v Oxfordshire (Anglie) až do reformace. Loutky představovaly Krista, tři Marie a strážce. Strážce jménem Jack Snacker poskytoval komické odlehčení; byl tak vyděšen ze zmrtvýchvstání Krista z hrobu, že se třásl, až bylo slyšet jak mu chrastí o sebe kosti. Na Květnou neděli v Bavorsku v 16. století byla dřevěná socha Ježíše sedícího na oslovi opatřená čtyřmi koly, většinou v životní velikosti, tažena několikrát okolo kostela. Socha pravděpodobně nahradila herce na živém oslu, které zakázali kostelní představitelé.

Někdy byly užity loutky vedle herců. Scénář pašijové hry z roku 1501 v Monsu, což je nyní vlámské město Bergen v Belgii, vyjmenovává 350 postav; 150 postav bylo hráno herci a zbytek marionetami.

Hra o Nanebevzetí Panny Marie byla hrána v Dieppe, Francii, od 1443 do 1647. Většinu rolí hráli herci, ale marionety v životní velikosti představovaly Boha Otce a anděly. Andělé, snášející se od stropu kostela sv. Jacquese, mávali křídly, kývali kadidelnicemi a duli do trumpet. Na konec hry andělé (loutky) vzali herečku představující Marii do svých paží a nesli ji do "nebe", kde ji dali do rukou Boha Otce.

Protestantská reformace vyhostila náboženské loutkové hry všude, kde mohla. V Londýně byly náboženské loutky spáleny v roce 1538. Roku 1545 dokonce Trentský koncil odsoudil používání pohyblivých figur v katolické církvi. Avšak již v 17. století theatinský otec v Paříži stavěl každoročně v křížové chodbě jesle z pohyblivých voskových figur, podobných pravděpodobně loutkám. Vánoční hry hrané loutkami ještě pokračovaly (i když mimo kostely) ve Flandrech, Maďarsku i jinde ve východní Evropě. Loutkářský historik George Speaight věří, že vánoční hry provozované loutkami silně ovlivnily vývoj vánočních betlémů.

V 16. století vánoční dramata začala ubývat ze dvou důvodů. Jedním byla rostoucí popularita světských dramat a druhým protestantská reformace. Někteří protestanti, zvláště puritáni (hnutí hlavně v Anglii za očistu protestantské církve od katolicismu) se stavěli proti jakékoliv formě divadla. Jiní měli námitky proti doktrinářským důsledkům her. Např. Corpus Christi, oslava skutečné přítomnosti Krista v eucharistii, bývala často doprovázena hrou na eucharistické téma. V Anglii se náboženské drama stalo zdrojem teologických sporů. Královna Alžběta I. v roce 1559 ale zakázala všechna civilní dramata. Náboženské hry pokračovaly pouze v zemích relativně nedotčených reformací, jako byly Itálie a Španělsko. A Španělé přinesli svá religiózní dramata sebou do Ameriky.

Hry o Narození jsou ještě pořádány v mnoha zemích a jsou znovu zaváděny v dalších. V Německu v Herbergsuchen (Hledání hostince) zdramatizovali marné úsilí svaté Rodiny nalézt nocleh v Betlémě. Vyčerpaní Marie a Josef klepou na jedny dveře za druhými a prosí o místo na nocleh. Protože jsou chudí, posílají je majitelé pryč krutými slovy. Konečně se svatá dvojice rozhodne nalézt si ubytování ve stáji. Představení je obvykle zpívané a často po něm následuje výjev Narození.

Latinská Amerika předvádí podobné drama nazvané La Posada (Hostinec). Večer mezi 16. a 24. prosincem se a muž a žena oblečou jako Josef a Marie a s oslem putují dům od domu, hledajíce nocleh. Majitelé domů je posílají pryč. Všichni účastníci zpívají písně a modlí se při každé zastávce. Na poslední zastávce, kde je připravena jeskyně pro Marii a Josefa, jsou s potěšením přivítáni. Následuje gala party obvykle s piñata (speciální hračka) pro děti.

V centrální a jižní Itálii mají většinou vánoční slavnosti nepřetržitou tradici již od středověku. Extravagantní venkovní hry s živými zvířaty jsou uváděny v Rivisondoli, Cerqueto a Pianola v Abruzzii. Další jsou pořádány ve Venafro v Molise, Castelmadama v Lazio a Benevento v Campania. Tříkrálové hry jsou každoroční tradicí v Lizzano a Mesagne v Puglii.

Jak již bylo zmíněno v předchozím, sochy nahradily lidské herce na mnoha místech. V těchto případech neslouží sochy k uctívání, ale jsou nehybnými účastníky obřadních náboženských dramat. Jejich funkce je podobná jakou měly marionety v dřívějších náboženských hrách. V Latinské Americe se můžete setkat s náboženskými sochami, které mají pohyblivé údy a mohou být postaveny v různých pozicích.

V Taranto v italském regionu Puglia socha zarmoucené Matky, oblečená v černém, se pohupuje ulicemi na Velký pátek nesena na ramenou kajícníků. Pomalé procesí trvá 12 hodin a symbolizuje Mariino hledání svého syna. Konečně nalezne zobrazení ukřižovaného Krista v kostele.

V několika jiných italských vesnicích se vyskytuje Gl'inclinati (Ti co se přiklánějí) na svátek Nanebevzetí 15. srpna. Dva průvody, jeden nesoucí sochu Krista a druhý Pannu Marii, vycházejí z různých konců města. Když se procesí setkají v centru, nosiči skloní obě sochy směrem k sobě, jako by se klaněly. To představuje Kristovo přivítání Marie do nebe při jejím Nanebevzetí.

V Sulmona v Abruzzi lidé sehrávají na velikonoční pondělí Madonna Che Scappa (Madona která běžela). Šest nosičů běží se sochou Marie po ulicích tak rychle, jak mohou. Obřad představuje Marii běžící přivítat zmrtvýchvstalého Pána na velikonoční pondělí. V některých italských vesnicích jsou výjevy z Kristova života vytvořené ze soch nošena po ulicích během Svatého týdne. Zajímavé je, že tyto nehybné scény jsou nazývané mystery (mysteria), tedy stejně jako středověké biblické hry.

V Polsku a v polsko-amerických farnostech je zvyk sejmout na Velký pátek tělo Krista dolů z kříže a umístit ho do hrobky až do velikonočního pondělí.

Jiné dva prosté zvyky jsou prováděny v mnoha zemích. O půlnoční mši kněz nese sošku Ježíška v procesí a za zpěvu ho uloží do jeslí. Jinde jsou sochy Tří králů na Štědrý den umístěny ve velké vzdálenosti od betléma. Každý den jsou pak poponeseny kousek blíž až "dojdou" k jeslím na svátek Epifanie.

Toto užití soch pro divadelní cíle, které pokračuje až do dnešních dnů, bylo impulsem k vývoji vánočních jeslí, kde scéna Narození dosahuje divadelních kvalit. Významný jesličkový badatel Dr. Rudolf Berliner mluví o vánočních jeslích jako o "zmrazeném divadle".