ROZHOVOR S JANEM RODOU

Kdy jste se poprvé setkal s betlémem, který Vás zaujal a dal základy Vaše betlémářství?

Pocházím z rodiny, ve které se kladl důraz na oslavu vánočních svátků. Stavění betlému bylo stejnou samozřejmostí, jako zdobení vánočního stromku. První záznam, že se v naší rodině stavěly skládací papírové jesličky, je z roku 1895. Pradědeček byl donátorem kostelního betlému v klobucké farnosti, kde žil. Šlo o betlém z dílny F. V. Buka. Sám jsem měl, jako malý kluk, svůj kolednický betlémek.

Sám vyřezáváte. Jaké byly vaše začátky?

Řezbářskou tvorbu jsem začal vydlabáním misky, črpáku (ozdobená vyřezávaná nádoba na žinčicu) a formy na máslo. V průběhu let jsem nejraději řezal betlémy a postavy svatých. Vloni jsem si udělal kolekci patronů vinařů. Tvorbu jsem prokládal plastikami s volným námětem, udělal jsem pár loutek, zkusil jsem i ženský akt. V době dlouhodobé karantény jsem se vrátil k soustružení, docela jsem se chytil na dřevěném šperku. Betlémové figurky jsem řezal převážně z lipového dřeva, ty drobné z brslenu. Zkusil jsem i rozměrné řezby, ta nejvyšší, "Vinař", je v životní velikosti. Lituji, že jsem za celá ta léta byl jen průměrným brusičem dlát. 

První betlém jsem vyřezal, když mi bylo asi 40 let. Řezal jsem s chutí až do chvíle, než se mi sesmeklo dláto. Byl to smolný řez, přeřízl jsem si šlachu. Neodradilo mne to, betlém jsem dodělal. Byl vystaven na jedné z prvních výstav Bonsai klubu v Husově ulici.

Členové Spolku Vás znají především jako znalce kostelních betlémů ...

Mám rád kostelní betlémy. Pro Diecézi českobudějovickou jsem po řadu let dělal dokumentaci chrámových betlémů. Navštívil jsem na 200 farností. Zmapovat celou diecézi se mi nepodařilo, je velmi rozsáhlá. Dokončení by vyžadovalo aktivnější vzájemnou spolupráci s jednotlivými farnostmi. Ta mnohdy nebyla ideální. Ve Šluknovském výběžku jsem navštívil všechny kostelní betlémy a pořídil jejich snímky. Viděl a ofotografoval jsem všechny kostelní betlémy v Praze. Možná, že jsem však nepoznal několik jesliček v nemocničních kaplích. Poznatky jsem dal k dispozici arcibiskupství, které je pořadatelem akce Křesťanské Vánoce.

Jsem rád, že jsem se podílel na znovuobjevení kostelního betléma u sv. Apolináře v Praze. Jde o staré kostelní jesličky z roku 1866. Pan farář mi svěřil jejich opravu a myslím si, že jsem jeho důvěru nezklamal. Tyto jesle patří do okruhu betlémů, o které se obávám. Pro kostelní jesle je ohrožením, pokud farnost má málo farníků a účast na bohoslužbách je malá. To vede ke stavění jeslí v omezeném rozsahu a v konečném důsledku k jejich zapomenutí. Není to jen problémem farností v našem pohraničí, ale i v samém centru Prahy.

Publikování shora poznaného je velmi problematické. Proto texty a snímky odpočívají v šuplíku.

Ale všechno v šuplíku neleží, něco se vám podařilo vydat.

Nakladatelství Grada vydalo v roce 2014 knížku Milan Zábranský a Jan Roda s kolektivem: Putování za betlémy České republiky. Původně jsme nakladatelství s Milanem Zábranským nabízeli Putování za betlémy Prahy. Nakladatelství nás však přesvědčilo o rozšíření obsahu. Dodnes toho trochu lituji. Myslím si, že encyklopedické zpracování českého jesličkářství může vést jen přes jednotlivé publikace o betlémech a betlemářství v regionech.

Jaký je Váš vztah k "lidovým" betlémům plným darovníků, řemeslníků a dalších lidí a výjevů? Nepotlačují trochu ten základní příběh Narození?

Co krásy je v lidových betlémech z Příbramska! V těchto betlémech je hodně darovníků, ze kterých přímo vyzařuje pokora a úcta k narození Ježíše. Takové betlémy mám rád a vždy před nimi postojím. Mimo můj zájem jsou "jesle", kde svatá Rodina je vytvořena jen tak, aby se neřeklo. Někdy se musí obtížně hledat.

Jaký betlém byste ještě rád vytvořil nebo se na něm podílel?

Poslední betlém, který jsem vyřezal, je v biblickém pojetí. Polychromii mi dělala paní Ivana Kerhartová. Byla to dobrá spolupráce, rád bych v ní pokračoval. Paní Ivana má teď ale mateřské povinnosti a na zájmovou činnost ji nezbývá čas. V poslední době se věnuji opravám starých figurek, baví mne to. Vracet krásu starým řezbám je radostné a obohacující.

Co si myslíte, že byl největší úspěch Spolku v posledních letech?

Vážím si skutečnosti, že po celou dobu trvání Spolku se členové scházeli na pravidelných schůzkách s odborným programem. Zaplnili, až do corona - krize, vždy školní třídu.

Bez přerušení a pravidelně vycházel časopis Betlemář, který stmeluje členy z různých míst naší vlasti. Rád vzpomínám na velké výstavy betlémů na pražském Hradě a v Kladně. Pravidelně se vystavovalo ve výstavní síni Senátu. Vyjmenované vycházelo ze zájmové činnosti členů a jejich práce v okruhu bydliště. Na to nelze zapomenout.

V České republice je podle sčítání lidí drtivá většina nevěřících lidí. Mají betlémy v takové zemi ještě nějakou budoucnost?

Betlém je oslavou zázraku zrození nového života. Proto spojuje lidi různé víry i nevíry. Bylo tomu při postavení prvních jeslí v Čechách a může tomu být i dnes.

Čím je Spolek podle vás ostatním lidem v naší republice prospěšný?

Spolek pomáhá udržovat tradiční zvyky našeho regionu. Být nositelem tradic je záslužný čin. Přiznejme si, že ne všichni občané si váží dávných vánočních tradic. S touto skutečností musíme počítat.

Kterým směrem by se měl Spolek ubírat?

Pandemie, která zasáhla celý svět, má mnoho negativních dopadů. V našem případě rozbila spolkovou činnost, jmenovitě setkávání tvůrců a výstavy betlémů. Obnovení toho bude našim hlavním úkolem. Nebude lehký, ale je splnitelný. Bude odrazovým můstkem k dalšímu rozvoji českého betlemářství, jehož jsme součástí.

Velice děkuji za rozhovor

Vladimír Glaser