KRUŠNOHORŠTÍ ŘEZBÁŘI
Blahoslav Lukavec
V dramatickém roce 1945 se narodili dva významní krušnohorští řezbáři.
Někdy kolem 25. listopadu 1945 se ve vězení narodil Jiří Faltýn, přesný den není znám. Tatínek byl voják Vlasovovy
armády, a proto jeho maminka skončila ve vězení. Jiří se dostal do kojeneckého
ústavu. Naštěstí si jej brzy osvojili manželé Paula a Miroslav Lainovi a Jiří
převzal příjmení Lain. Paní Lainová
pocházela z německé truhlářské rodiny a tatínek byl Čech a rovněž truhlář.
Otec zemřel v roce 1950 a maminka musela truhlářskou dílnu opustit.
Přestěhovali se do Lštění a Jiří chodil do školy v Čerčanech. I když měl Jiří ke dřevu
velice blízko, odešel studovat stavebnictví. Na vojně hrál za Rudou hvězdu
házenou, kterou dobře ovládal. Ještě na vojně se poprvé oženil. Po vojně se
usadil v Praze. V roce 1969 se přestěhoval pod Krušné hory do
Vintířova a v roce 1971 do Karlových Varů. Nadále pracoval ve
stavebnictví, v roce 1984 si dodělal střední stavební průmyslovou školu.
Láska k práci se dřevem ho ale nikdy neopustila. Dlouho řezal tzv. do šuplíku.
Až po roce 1989 se mohl své zálibě plně věnovat a stal se řezbářem na volné
noze. V roce 1990 se odstěhoval na svou hrázděnou chalupu v Abertamech
v Krušných horách. Začátky podnikání v umělecké sféře nebyly jednoduché,
nicméně se po nějakém čase stal krušnohorským řezbářem známým nejen regionálně,
ale také v zahraničí.
Známý byl svým širokým kulturním rozhledem, který zahrnoval stejně tak vážnou
hudbu jako výtvarné umění, krásnou literaturu i architekturu. To všechno se
promítalo i do jeho tvorby, v níž tradiční náměty obohacoval o nové
podněty. Například když v reliéfu Poslední večeře v hospodě zobrazil
místo Ježíšových učedníků místní hospodské štamgasty.
Mnoho betlémů, které Jiří Lain vytvořil, a dnes jsou rozesety po celém světě,
zasadil do konkrétního města, například do Londýna, Prahy, Jáchymova, Jičína,
Jindřichova Hradce a mnoho dalších. Vždy šlo přitom o předem domluvené zakázky,
mnohdy šlo jen o malé vísky s kostelíčkem a domkem objednatele. Prostorově vytvořené panorama daného města
vždy sestavil velice jednoduchým a přitom originálním způsobem.
Jiřího jsem poprvé navštívil v roce 2005 a na naší vánoční výstavě se hned
objevil jeho Londýnský betlém, který vytvořil pro manželku. Jeho dominantu
tvořila silueta starého Londýna před velkým požárem v roce 1666. Postavičky daráků vytvořil z mnoha osobností
anglické kultury a politiky.
Na základě tohoto Londýnského betléma jsem si u něj objednal Pražský betlém.
Jeho první část s Týnským chrámem, domem U Kamenného zvonu, palácem
Kinských a ostatními domy východní zástavby Staroměstského náměstí jsme poprvé
vystavovali v roce 2007. Během deseti let tento betlém Jiří postupně
obohatil o Karlův most i s Mosteckou věží, kostel sv. Jiljí, malostranský
kostel sv. Mikuláše, celé panorama Hradčan, Prašnou věž a samozřejmě Betlémskou
kapli. A i zde se před siluetou Prahy
prochází pestrá škála osobností z různých období pražských dějin - někdy
jde přitom o postavy, které znají jen opravdoví znalci. Jiří Lain k nim
evidentně patřil.
Jiří měl velký dar: ovládal výtvarnou zkratku. Veškeré budovy i postavy dokázal
vyřezat jednoduše, ale přitom výstižně. U postaviček si vypomáhal nějakým
charakteristickým tělesným rysem (Božena Němcová, Jan Hus, Rudolf II. apod.)
anebo různými atributy (Josef Mánes, Mikuláš Koperník, prodavač horkých
kaštanů, uhlíř s putnou apod.)
Jiří vyřezal i velmi zajímavý Jáchymovský betlém pod skleněným širmem
(poklopem). Když nám tento betlém v roce 2010 posílal na výstavu, připsal
k němu: V přízemí jsou štoly a
horníci, nad nimi sv. Rodina, v dalším patře před kostelem (kopie, myslím,
že dost přesná) stojí hrabě Štěpán Šlik, Agrikola a horní úředník, vedle
radnice (renesanční). Nad nimi daráci a výše horník a Josef Prennig, 1. nosič uranové vody, který ji
v roce 1906 začal vynášet k léčebným účelům do jáchymovských lázní.
Říkalo se mu "Hrom do toho". A nad tím je pastýř a Klínovec. Přiznám se, že
mi dalo hodně práce, než jsem zjistil, kdo je kdo, a proč je umístěný
v Jáchymovském betlému.
K Jirkovi jsem jezdil velmi rád. Vždy nás uvítal skvělou polévkou
(houbovou, hrachovou, bramboračkou - no prostě klasika) a sám při tom popíjel
turka, kde bylo snad více kávy než vody. V jeho hrázděném domečku jsem měl
vždy pocit, že je zde čas zakonzervován alespoň o sto padesát let zpátky.
V domečku byl velmi šťastný a radoval se z každé návštěvy, která
k němu zavítala. Ať už to bylo některé z jeho čtyř dětí nebo někdo
z jeho přátel. Rád uvítal i každého zájemce o své řezbářské řemeslo.
Jiří nás náhle opustil 15. června 2020.
Jan Kudrna spatřil světlo světa
v Pardubicích, měsíc před osvobozením, 9. dubna 1945. Rodina jeho otce, která
byla česko-německá, musela po obsazení Sudet opustit rodinný dům v Mostě a
odejít do Českého Brodu. Tatínek Jana Kudrny studoval práva. Po uzavření
vysokých škol si přivydělával hraním na piano ve swingovém big bandu. Na jedné
štaci se poznal se studentkou Baťovy školy a brzy se za ní odstěhoval do
Pardubic. Po válce se rodina vrátila do Mostu. Část rodiny byla odsunuta do
Německa a ti, kteří zůstali, neměli z hlediska nového režimu ten nejlepší
kádrový profil.
Mladý Jan Kudrna proto nesměl studovat. Nakonec se dostal do učiliště pro lesní
dělníky. Těžko se s tím vyrovnával. Byl hloubavý, hrál dobře šachy,
ministroval a rád poslouchal jazzové desky, které jeho otec sesbíral. Sám pak
hrál na kytaru, a to i v kapele.
Po čase byl doporučen do lesnické školy ve Šluknově. Po jejím absolvování se
usadil v Praze a dělal kulisáka v Komorním divadle. Po roce 1969 už
ale začala být pro něj atmosféra v divadle nesnesitelná, takže odešel
dělat hajného do Krušných hor, kam ho to vždy táhlo. Mezitím zbourali jeho
milovaný, historií obdařený Most. Tamní dům jeho rodičů před zničením ještě kdosi
vykradl. Ztratily se obrazy, které namaloval jeho odsunutý strýc Erwin
Hablick. Šlo o krásné kresby starého
Mostu, které jsou ještě dnes
k nalezení na internetu, a také sbírku jazzových gramofonových
desek.
Jan Kudrna dělal hajného na různých místech Krušných hor. V řemesle se
našel, byl velice zručný a práce se dřevem ho bavila. V Janově se seznámil
se svou budoucí ženou Irenou, dcerou hajného. Spolu se pak usadili
v hájovně v Brandově, blízko německých hranic a nedaleko od Seiffenu,
který je dodnes významným centrem tvorby krušnohorských hraček a betlémů.
Manželka Irena byla výtvarně nadaná, vyřezávala i malovala. Honza se k ní
připojil. Začal vyřezávat betlémy a hračky, které mu připomínaly krásné dětské
Vánoce v Mostě. Různé vyřezané hračky rozdával přátelům a známým a jeho
vyřezané betlémy se po roce 1995 začínaly objevovat na výstavách betlémů.
V roce 2005 jsem od Dr. V. Vaclíka získal telefonní číslo na Jana Kudrnu.
První telefonický rozhovor byl pro mne poněkud dramatický, ale brzy jsem si
zvykl na jeho drsný a velice svérázný humor. A také jsem hned při prvním
setkání pochopil, s kým mám tu čest. Byl jsem rád, že potkávám úžasného
člověka.
Od tohoto roku jsme pravidelně každý rok za Janem Kudrnou jezdili do Brandova
pro betlémy a hračky, které se staly nedílnou součástí našich vánočních výstav.
Jeho betlémy nesou jasnou stopu toho, že vznikaly v Krušných horách.
Některé jsou dokonce zasazeny do konkrétních lokalit v jeho okolí.
Pochopitelně nechybí ani velký Mostecký betlém s Hněvínem v pozadí. Tento betlém je možno vidět v mosteckém muzeu. Vytvořil také
zvířecí betlém, kde mistrně propojil plošné krušnohorské hračky
s betlémem. Na vánoční výstavu
Hravé Vánoce nám Jan Kudrna vyřezal klasickou krušnohorskou hračku - Noemovu
archu. Jedná se o stylizovanou loď s kolorovanými páry zvířat. Postavy
této archy dnes patří k velice oblíbeným hračkám našich nejmenších
vnoučat, kdykoli přijdou k nám domů na návštěvu.
Pro osobitý humor Jana Kudrny s námi pro betlémy rády jezdily i naše děti
a v posledních letech je nahradila naše vnoučata. Vždy jsem se k němu moc těšil - tak
dobrého a silného turka uvařeného na kuchyňských kamnech mi už nikdo nenabídne.
Dne 9. února 2021 odešel Jan Kudrna řezat betlémy jinam.
