VÁNOČNÍ SVĚTLO - SYMBOLIKA SVĚTLA V DOBĚ ADVENTU A VÁNOC
Ivana Kubečková

V adventním a vánočním čase se světlo a oheň objevují v řadě předmětů, úkonů a zvyků, jejichž vlastní významová rovina a podoba je vzájemně mírně odlišná, ale které spojuje jednoznačná symbolika světla.
Odjakživa bylo světlo vnímáno jako pozitivní element proti negativní a hrůzu budící temnotě, ostatně kult světla byl součástí náboženských obřadů již před příchodem křesťanství. V době zimního slunovratu se dráha slunce na obzoru láme a po něm se dny začínají opět prodlužovat. O nejdelší noci v roce se proto světlo stává symbolem nového života i nového roku. Křesťanská tradice pak spojila zimní slunovrat s oslavou svátku narození Božího syna, jenž měl být světlem naděje pro lidstvo. S odvoláním na výrok Ježíše Krista v evangeliu sv. Jana: "Já jsem světlo světa," se postupně stalo duchovním symbolem světlo svící, jež se zapalovaly při čtení evangelia jako znázornění duchovního světla a projevu radosti ze spasení, které přinesl Ježíš.
S adventem se pojí různě tvarované a půvabně zdobené svíčky označované jako sloupky či rorátní svíce, které byly používány pro osvětlení kostelních lavic při ranních mariánských bohoslužbách zvaných roráty. Název byl odvozen od vstupního zpěvu čtvrté neděle adventní, který začíná slovy Rorate coeli desuper (Rosu dejte nebesa shůry) v radostném očekávání narození Spasitele. Tyto svíce byly vyráběny vinutím z nekonečné tenké voskové svíčky do tvarů dutého válce, knihy, ryby, věnečku apod.
Dalším projevem spjatým s vánočním světlem je adventní věnec, na němž se postupně zapalují svíce. Tento zvyk se rozšířil z protestantské části Německa během 19. století do celé křesťanské Evropy, koncem 20. století i k nám. Symbolika barevnosti svící se měnila, stejně jako jejich počet, který se postupně ustálil na čtyřech. V katolickém prostředí je fialová barva svící odvozena od barvy roucha kněze celebrujícího mše o adventních nedělích. O třetí neděli adventní (známé jako Gaudete - radujte se) je fialové roucho vystřídáno růžovým, jež vyjadřuje - stejně jako růžová svíce - radost z brzkého příchodu Spasitele. Místo jeho narození oznamovala třem mudrcům (v pozdější tradici třem králům) svým svitem hvězda, jež bývá zobrazována jako kometa. Velmi pravděpodobně se jednalo o kombinaci komety a konstelace planet, o jejímž datu se stále spekuluje, avšak která v astrologickém významu znamenala narození výjimečného jedince. Ať již byla hvězda zářící nad Betlémem konjunkcí planet, kometou nebo kombinací mnoha astronomických jevů, stala se symbolem Ježíše Krista, který je stejně jako Bůh Stvořitel Pánem hvězd. Její zobrazení nás provází již po staletí od vrcholných uměleckých projevů až po lidové betlémy neznámých tvůrců.
Vánoční stromeček dnes vnímáme jako jeden z nejvýraznějších symbolů svátků narození Ježíše Krista. Jeho cesta z Německa až do našich domovů však byla poměrně spletitá. Během 19. století se nejprve ujal v měšťanském prostředí, na venkov se stromečky dostávaly ve větší míře až po první světové válce. Umísťování a rozsvěcování svíček na stromek je spojeno s podobenstvím světla svící se světlem Kristovy víry. Tradiční voskové svíčky pak začaly doplňovat od 20. let elektrické osvětlovací řetězy, jejichž původ spadá do Ameriky 80. let 19. století, a které postupně klasické svíčky téměř nahradily. Také se přenesly do stále oblíbenější výzdoby venkovních prostor a budov.
Mladým, avšak nesmírně populárním zvykem současných Vánoc je přinášení světla zapáleného v chrámu Narození Páně v Betlémě. Myšlenka šíření předvánočního pokoje a míru vznikla v Rakousku, odkud se rozšířila do řady zemí. Úplně poprvé plamínek přicestoval v roce 1986 letadlem do Lince, kde se stal součástí vánoční sbírky rakouského rozhlasu a televize na pomoc zrakově postiženým dětem. Pracovníci rozhlasu se nechali inspirovat pověstí, podle které měli při první křížové výpravě slíbit mladíci z Florencie, že pokud přežijí, vrátí se domů s plamínkem věčného světla z místa Kristova narození. K nám se Světlo přátelství, jak byl betlémský plamen také nazván, dostalo poprvé v prosinci 1989. Každoročně se do Vídně nebo Lince vypravují skauti pro věčné světlo, které převezmou při ekumenické bohoslužbě a o třetí adventní neděli je rozvezou po celé republice. Na Štědrý den si jej z kostelů odnášejí věřící do svých domovů, putuje také do nemocnic, domovů pro seniory a hospiců.
Se světlem se ve vánočním čase pojilo také množství dnes již zapomenutých zvyků. S některými z nich, stejně tak jako s řadou uměleckých artefaktů prezentovaných v historických souvislostech, seznámí výstava ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, jež potrvá od 24. 11. 2021 do 31. 1. 2022.