OSOBNÍ VZPOMÍNKA NA JANU RODOVOU
Romana Trešlová
Na Nový rok L.P. 2022 zemřela Jana Rodová. Je to
velká ztráta pro její blízké, a zároveň pro české betlemářství, protože Jana
Rodová nebyla jen manželkou slavného řezbáře a badatele, byla aktivním
hybatelem mnoha jeho kroků a velkou milovnicí betlémů.
Dovolím si napsat krátkou osobní vzpomínku navzdory tomu, že jsme se spolu až tak často nesetkávaly. Za ta léta, co jsme se znaly - kolikrát jsme si popovídaly? Mockrát ne. Naše setkání byla srdečná, ale většinou krátká. Šťastnou výjimku tvořila cenná vánoční setkání, kdy jsem měla tu čest být zvána do "Tomanky".
Není snadné psát o člověku a snažit se postihnout jeho charakter. Snad několik drobných příhod vypoví o paní Janě víc, než bych dokázala popsat neobratnými slovy. Výčet jejích dobrých vlastností je jen částečný a věřím, že každý z těch, kdo ji blíže znali, by ho dokázal rozšířit o mnohé další, kterými nás paní Jana na tomto světě obdarovávala.
Pečlivost Na svou úplně první vánoční návštěvu k Rodovům jsem před mnoha lety přinesla ukázat zajímavou, ale křehkou betlémskou figurku. A neměla jsem ji dobře zabalenou. Paní Jana si figurku prohlédla, pochválila ji, ale než mi ji vrátila, donesla pořádný balík ubrousků, a se slovy, že o takovou krásu se musí dobře pečovat, mi figurku zabalila tak, aby se neponičila. Taktně mi tím naznačila, že jsem lempl, kterého ale bere na milost a ukáže mu cestu k polepšení. A to také svým životním vzorem dělala.
Neokázalá skromnost Při jednom z betlemářských zájezdů do Německa jsem šla s Rodovými městem a chtěla jsem si v obchodě něco koupit. Paní Jana hned přispěchala, aby mi pomohla svou znalostí němčiny. Jakmile zjistila, že tlumočení nepotřebuji, taktně se stáhla do pozadí a jazykovými znalostmi se nijak nechlubila, přestože její byly na mnohem vyšší úrovni než moje a svými znalostmi by mě určitě zahanbila.
Osobní kouzlo Ne každému je dáno, ale paní Jana ho měla. Působila na mě vždy dojmem tiché a křehké bytosti. Zdánlivě vždy stála ve stínu hovornějšího manžela, ale pokud z něj vystoupila (a ona vždy vystoupila), uměla vlastní názor vyslovit jasně, rázně a zřetelně. Pozoruhodný rozpor křehkosti a ráznosti byl ještě podpořen jejím velmi decentním způsobem humoru. Její humor nikdy nebyl třaskavý, ale vždy uměla vystihnout směšnost situace a nejednu vážnou debatu odlehčit jemným pousmáním nebo vtipně zvolenou intonací.
Dobrosrdečnost a pohostinnost Nepatřila jsem k nejčastějším návštěvníkům "Tomanky", ale vždy, když jsem přišla, cítila jsem vřelost, kterou paní domu proteplovala ten veliký dům. Nikdy nechybělo štědré pohoštění, milé slovo a každé setkání probíhalo v poklidném přátelském duchu. Kdybych měla zvolit jedinou vzpomínku zachycující její pohostinnost, tak by to byl vždy dokonale připravený stůl s čajovým servisem a takové malinkaté krásně nazdobené chlebíčky domácí výroby. A vzhledem k tomu, že mé návštěvy probíhaly většinou v čase vánočním, tak na stole nechyběla hořící svíčka a hovor díky té vřelé atmosféře plynul poklidně a mile.
Betlemářské srdce Paní Jana byla velkou znalkyní a milovnicí betlémů. Svou osobní účastí podporovala hodně výstav a těšila se ze sebemenšího betlemářského počinu, z úspěchů všech tvůrců i vystavovatelů. Svým neokázalým způsobem pomáhala šířit povědomí o práci betlemářských spolků. A záměrně píšu spolků, protože paní Jana byla spolu se svým manželem významným pojítkem mezi všemi betlemářskými spolky a frakcemi v naší republice. U každé výstavy dovedla ocenit úsilí, které bylo věnováno její přípravě a pokud měla nějaké výtky, což nebývalo časté, nikdy to nebyly výtky zlé. Naopak! Vždy byly k dobru věci. Vždy byly vedeny úmyslem podpořit vystavovatele, aby jeho další snažení bylo lepší a lépe šířilo povědomí o betlémech a jejich tvůrcích mezi širokou veřejností.
Na její verdikt jsem jako vystavovatel vždy čekala s napětím. Věděla jsem, že pokud ona svým neomylným citem řekne, že je to dobré, tak to dobré skutečně je. Nesmírně jsem si vážila jejího úsudku, protože nikdy falešně nepochlebovala a několika dobře cílenými slovy dokázala přesně vystihnout podstatu věci. Jedna z mála situací, kdy si ji pamatuji opravdu rozzlobenou, byl rozhovor, kdy mluvila o tom, jak ji zlobí lajdáctví a "nepéče" při stavění betlémů. Když majitelé nevěnují pozornost podstatě betlému, nestaví jednotlivé figurky tak, aby dávaly smysl, aby spolu "mluvily", ale staví je po kulise ledabyle bez rozmyslu. Pokud bychom chtěli uctít památku Jany Rodové, pak možná nejlépe svým vztahem k našim betlémům a způsobu jejich vystavování. Věnujme jim péči, jakou si zaslouží a jakou jsme jim povinováni. Paní Jana bude mít z našeho snažení radost i na Výsostech.
Jana Rodová prožila dobrý a naplněný život. Jsem
vděčná, že jsem kousek cesty mohla jít vedle ní.