OLYMPIJSKÉ HRY 2024 V PAŘÍŽI

Bohumil Dušek

Příští rok se v Paříží konají po sto letech olympijské hry. Bude to samozřejmě velká světová událost, ale proč o tom píšeme v našem časopise? Betlémy a olympiáda? Otázka je už: betlémy a sport? No, je možno vidět betlém situovaný na fotbalové hřiště se Svatou rodinou v bráně, ale to je jen taková kuriozita. A přece souvislost existuje.

Organizátoři 33. olympijských her v Paříži představili pochodeň, která ponese olympijský oheň během štafety do Paříže. Pochodeň v šampaňské barvě (pochopitelně), vyrobená z recyklované oceli, má tvar válce, jenž se na obou koncích elegantně zužuje. Olympijský oheň pro Paříž 2024 bude zažehnut ve starověké Olympii 16. dubna. Samozřejmě se musí nějak dostat do Paříže: nejprve popluje po moři, na území Francie jej po deseti dnech plavby přiveze do přístavu v Marseille historická plachetnice. A právě ta loď je spojnicí, kterou hledáme.
Loď totiž nese název Belem, podle brazilského města Belém. Belém (belem) je v portugalštině betlém (španělsky podobně – belen).

Podívejme se krátce na její historii. Podle obrázku vidíme, že to je vznosná plachetnice, jakých už ve světě moc není.

Loď Belem byla postavena v nantské loděnici Dubigeon ve Francii, na vodu byla spuštěna 10. června 1896 a vlastníkovi předána 30. července 1896. Třístěžňová obchodní plachetnice s ocelovým trupem byla určená pro obchod s karibskou oblastí a východním pobřežím Jižní Ameriky.

Na první plavbu vyplula 31. července 1896 ze Saint-Nazaire, 15. října dorazila do brazilského přístavu Belém, podle kterého dostala své jméno. Belém je hlavním městem provincie Pará a druhým největším městem v Amazonii. Na místě města byla první portugalská kolonie v oblasti Amazonie.

V březnu 1897 vyplula Belem ke své druhé plavbě, opět do jižní Ameriky, opět do přístavu Belém. Podobné plavby uskutečnila ještě několikrát, např. 1. prosince 1898 se vydala plachetnice už na svoji pátou plavbu, tentokrát k ostrovu Martinik pro náklad cukru a poté dále do Brazílie. Posádku tvořilo 14 mužů.

Další plavby probíhaly na stejných trasách Nantes/Saint-Nazaire – Belém – Martinik. Hlavní náklad tvořilo uhlí do Jižní Ameriky, nazpět z přístavu Belém kakaové boby pro francouzskou čokoládovnu Menier, doplňované cukrem a kávou. Začátkem května 1902 připlula Belem k přístavu Saint Pierre na Martiniku. Její místo na kotvení však bylo obsazeno francouzským trojstěžníkem Tamaya. Belem tak musela odplout na druhou stranu ostrova do přístavu Robert. Přístav Saint Pierre byl v této době ekonomickým centrem Západní Indie a přezdívalo se mu Malá Paříž. Bylo to bohaté a krásné město na úpatí sopky Mt. Pelée. 8. května 1902 v 8 hodin ráno sopka vybuchla. Zničila celé město a všechny lodě v přístavu. Při erupci zahynulo 28 000 lidí. Obsazené kotviště tak zachránilo Belem a posádku před zkázou. Námořníci ale našli jiný důvod záchrany: byl to její název, odkazující na rodiště Ježíše Krista.

V roce 1907 zemřel původní majitel a loď poté prošla několika obchodními společnostmi. 6. září 1913 se Belem vydala na svoji poslední obchodní cestu do Karibiku. Parní lodě a první světová válka ukončily využívání plachetnic pro dopravu nákladů.
V roce 1914 byla vyřazena z obchodní flotily a prodána anglickému šlechtici, který ji nechal přestavět na luxusní námořní jachtu. První světovou válku strávila Belem v loděnici v anglickém Gosportu. V roce 1921 byla prodána lordu Arthuru Ernestovi Guinnessovi, majiteli známého pivovaru, který v roce 1923 podnikl spolu se svými třemi dcerami plavbu kolem světa. Při ní byla opět loď zachráněna, protože se zdržela a vyhnula se tak ničivému zemětřesení u Japonska.
V roce 1951 se loď dostala do Itálie, měla sloužit italské policii – karabiniérům - jako cvičná loď. V roce 1965 byla shledána zastaralou a byla zakotvena u benátského ostrova San Giorgio Maggiore.
V roce 1979 byla zahájena kampaň na vrácení lodě do Francie, což podnítilo francouzskou národní spořitelnu Caisses d'Espargne k tomu, aby ji koupila. V srpnu 1979 byla odtažena do Brestu ke generální opravě. Po opravě sloužila jako kadetní loď, v roce 1986 se zúčastnila v New Yorku slavnosti opětovného odevzdání sochy Svobody veřejnosti. Po dlouhé době tak opět plula přes Atlantik. Její druhá novodobá transatlantická cesta vedla do Belému, jako připomenutí její první cesty do Jižní Ameriky v roce 1896. Po návratu z této plavby slouží v dubnu až říjnu k výcvikovým plavbám podél atlantického i středozemního pobřeží Francie. Převoz olympijského ohně je pro loď velká pocta a vrchol její existence.