VZPOMÍNKA NA NĚMECKÉ JESLIČKÁŘE
Jan Roda
V roce 1987 vyšla kniha PhDr. V. Vaclíka Lidové betlémy v Čechách a na Moravě. Pro začínající betlemáře byla vodítkem poznávání krásy dávného jesličkářství. Útlá kniha nemohla podchytit české betlemářství v celé šíři, ale i tak ovlivnila nazírání na jesličky jednotlivých regiónů. Oblast, která v knize nebyla, jako by nikdy betlemářsky nežila. Tak se dočasně zapomnělo na Šluknovský region, které původní obyvatelstvo nazývalo Nizozemím. Přitom jesličkářství zde mělo velkou tradici, v kraji pracovaly generace řezbářů a vše přerušila až nešťastná 2. světová válka a následný odsun německého obyvatelstva.
Na jesličkářství Šluknovska se však nezapomnělo díky úsilí mnoha nadšenců, shromážděných kolem Bc. Ester Sadivové, pracovnice rumburského muzea. Vydatnou pomocí se stala přeshraniční spolupráce s betlemářským spolkem ze Schirgiswalde. Právě ucelený pohled na velké betlémy stavěné v Rumburku a Šluknově, doplněné bohatě zastoupenou výstavou v Schirgiswalde, dával poznat kvalitu místního jesličkářství.
Velký kus práce v navázání přerušených vazeb vykonali z německé strany pánové Johannes Russ a Alfred Koch. Pan Russ byl mladší z dvojice. Zakládal místní jesličkářský spolek, byl velkým znalcem "nizozemské" jesličkářské tvorby. Přátelé jej znají jako velkého sběratele betlémů a majitele rozměrných mechanických jeslí. Zemřel nedávno, 30. 9. letošního roku.
Pan Alfred Koch jej předešel na cestě k věčnosti o jediný rok. Byl starší, narodil se v bývalém Československu, po válce zažil vystěhování. Byl zaníceným jesličkářem a velkým badatelem v tomto oboru. Své poznatky o historii "nizozemského" jesličkářství vložil do obsáhlé práce, o které si myslím, že nebyla nikdy knižně vydána. Za zvláště hodnotné považuji ty části knihy, kde se věnuje osudu jesličkářů, které postihl odsun z domoviny.
Na vykonané práci jmenovaných se nadále rozvíjí přeshraniční jesličkářské přátelství, z české strany vedené panem Oldřichem Podzimkem. Je tomu tak dobře. Čas, kdy se o zdejším jesličkářství nemluvilo, je definitivně pryč.
Ukázka z práce Alfreda Kocha ve volném překladu:
Byli to především neúnavně tvořiví bratři Krebsové ze starého rodu Krebsových, stavitelů betlémů v Jiříkově (Georgswalde), kteří od konce 40. do počátku 60. let 20. století postavili ohromující množství velkých ucelených kostelních betlémů, zejména v Horní Lužici. Zde sídlili po r. 1945 a vedle kostelních jeslí stavěli i rodinné betlémy. Po roce 1945 se Johann Krebs (†1973) věnoval výhradně figurálnímu řezbářství a jeho bratr Josef (†1974) namaloval mnoho krajin a byl mimořádně zdatným a zručným betlemářem. Oba bratři Krebsové po sobě zanechali velké církevní betlémy, které se sestavovaly tak, že je mohli postavit i lidé s menšími zkušenostmi se stavbou jeslí. Jejich betlémy, nebo jednotlivé díly, byly relativně lehké, díky použité pytlovině a papíru (kartonu) na plochu navrženou technikou kašírování. Zdá se, jako by bratři Krebsové vyráběli své kostelní betlémy s myšlenkou, aby bylo co nejméně práce při jejich stavbě. Jejich velký betlém pro katolický kostel v Eisenachu o ploše 16 metrů čtverečních byl zároveň největším "šluknovským" (nizozemským) betlémem, vytvořeným po roce 1945. Bohužel se již nedochoval v původní podobě. Ne všichni tvůrci betlémů při stavbě a navrhování velkých betlémů od počátku počítali s tím, že zkušení pečovatelé těchto jeslí pravděpodobně jednou nenajdou stejně znalé a zručné pokračovatele. Žel se tak stalo, což se brzy velmi negativně podepsalo nejen na kvalitě každoroční stavby, ale i na pokračující údržbě celého betlému.
Alfred Koch a jeho betlém, umístěný v muzeu v Schirgiswalde