O BETLÉMECH A BETLEMÁŘÍCH V PŘÍBOŘE
Ivan Hejtmánek
"Do jesliček panna chudičká dala synáčka svého". Tak nazval autor knihy Václav Michalička s kolektivem knihu o příborském betlemářství, kterou vydalo Muzeum Novojičínska v roce 2019. Publikace významně přispěla k hlubšímu poznání počátků betlemářství v oblasti Lašska a Valašska, neboť piaristé a později příborští lidoví tvůrci byli vzorem pro další generace betlemářů na východní Moravě. K 110. výročí vzniku příborského muzea vydalo Muzeum Novojičínska bulletin č.03/22, ze kterého jsme, se souhlasem autora Václava Michaličky, převzali článek nazvaný "O betlémech a betlemářích v Příboře", který uvádíme v plném znění.
Autorský článek Václava Michaličky, CETRAT Příbor
Historické betlemářství v Příboře představuje pěkný příklad betlemářské tvorby navazující na barokní kulturní a především duchovní tradici. Jedná se typickou ukázku toho, jak bylo zhotovování betlémů ovlivněno lokalitou se silným náboženským zázemím a mnoha projevy barokní zbožnosti. Patrně již na konci 18. století se město Příbor, představující důležité kulturní a duchovní centrum širokého podbeskydského regionu, stalo významným betlemářským střediskem. S kulturní a duchovní historií Příbora byl úzce spjat piaristický řád (řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol). Na základě aktivit olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna - Kastelkornu došlo v roce 1694 v Příboře k založení piaristické koleje. Piaristé zde vedle svých hlavních činností, spočívajících ve vyučování, také nacvičovali a předváděli celou řadu náboženských divadelních představení a vánočních her. Ty byly pak hrány v kostele před širokou veřejností. Dalším zásadním faktorem pro formování betlémské tvorby v Příboře byly náboženské poutě. Příbor, jakožto město s výrazným duchovním zázemím a značnou historicky zakódovanou lidovou zbožností, proslul v minulosti tím, že poutí v něm bylo pořádáno několik, a že byly vyhledávány poutníky i ze vzdálených míst. Pro potřeby poutníků se zde vytvořilo silné řezbářské zázemí, neboť o drobné sošky byl značný zájem. Po útlumu významu poutí se místní řezbáři rychle přeorientovali na tvorbu jesličkových scén, neboť obliba betlémů od konce 18. století prudce stoupala i v lidovém prostředí. Rozmach produkce betlémů v Příboře nastal na přelomu 18. a 19. století a jejich výroba kontinuálně trvala až do 1. světové války. Dochované betlémové figury od jednotlivých řezbářů se liší zejména v kvalitě provedení a prostorovém vyjádření. Některé výtvory představují řemeslně zvládnuté dílo, jiné jsou naopak příkladem značně zjednodušeného pojetí neškolených tvůrců bez větší řemeslné zručnosti a výtvarného cítění. Příborské betlémy vycházející z jednotné tradice se vyznačují mohutnými polychromovanými figurami, kdy v nich stále rezonuje barokní nádhera, ale také značná dávka určité lidovosti. Můžeme se u nich setkat kromě tradičních postav s velkým množstvím venkovského i měšťanského obyvatelstva patřícího svým oděvem spíše do oblasti severovýchodní Moravy a do období připomínajícího 18. století, případně počátek 19. století. I v těch nejstarších příborských historických betlémech se vedle klasických postav darovníků vyskytují také valašští pastevci. Ti bývají zpodobněni v archaickém oděvu odpovídajícímu nejstarším popisům beskydských salaší. Velmi časté bylo i zobrazování rozmanitých činností na salaši. K typickým výjevům patřila scéna znázorňující přípravu sýra nebo charakteristické zobrazení hudecké či gajdošské muziky. Svébytnou poetikou podbeskydského venkova s ryze regionálními prvky se vyznačuje betlém příborského soukeníka Antonína Staroveského (1827 – 1917). Tento jeho betlém z poloviny 19. století, ze kterého se dochovala jen část figur bez pozadí, je deponován ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Z anonymity příborských betlemářů vystupuje v 19. století a na počátku 20. století vedle Antonína Staroveského již jen několik málo jmen. V příborském filiálním kostele svatého Valentina, situovaném před budovou piaristického kláštera, se nachází dřevěný polychromovaný betlém zhotovený – jak napovídá datace na jedné figurce – patrně v roce 1835. Jeho autorem byl s největší pravděpodobností příborský řezbář Alois Grossmann, jak lze usuzovat podle vyrytých iniciál A. G. na několika figurkách. Tento betlém v majetku římskokatolické církve je v současnosti dlouhodobě deponován v Muzeu Novojičínska. Ke starší generaci příborských řezbářů patří také bratři František, Fabián a Valentin Bohumínští, kteří byli tvůrci řady rozsáhlých betlémových scén. Jeden z nich byl patrně autorem jesliček pro dnes již nestojící kapli svaté Alžběty v Příboře. Svéráznou příborskou osobností byl na sklonku 19. století hluchoněmý řezbář Valentin Michalík. V dětství si přivodil těžké zranění pádem z výšky a celý život trpěl výraznou deformací páteře. Tento handicap mu znemožnil vyučit se řemeslu, ale díky zálibě v práci se dřevem si osvojil techniky dřevořezby. Betlémové figurky nejen prodával, ale také směňoval za potraviny, a to zejména během první světové války. Své výtvory označoval jako Pikury, podle čehož získal svou přezdívku Pikura. K osobitým příborským zhotovitelům betlémů mladší generace na přelomu 19. a 20. století patřil Jiří Tichánek (1873 – 1950). Pocházel ze soukenické rodiny a vyučil se malířem pokojů. Po absolvování několika doškolovacích kurzů se věnoval výmalbě kostelů, kaplí, divadel a dalších historických objektů. V zimním období se zabýval výrobou kulis pro ochotnické spolky a také řezbou betlémů. Především výtvory Jiřího Suchánka jsou dodnes uchovány v několika příborských domácnostech a jeden jeho rozsáhlý betlém tvoří součást sbírek Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Počátkem 20. století vyřezával betlémy také Valentin Šitavanc. Jeho kompletní polychromovaný betlém podle příborské tradice, ale zcela v lidových intencích, se nachází v příborském muzeu. Historické betlémy i solitérní figurky příborské provenience se dochovaly zejména ve sbírkách Muzea Novojičínska, a to jak v komplexnější podobě, tak i torzovité. Jedná se o dva ucelenější betlémy a množství jednotlivin. Kolekce je tvořena více než tři sta figurami a desítkami součástí kulis. Ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se nacházejí dva rozsáhlejší příborské betlémové celky (tzv. Staroveského betlém a tzv. Tichánkův betlém), které ale nejsou zcela kompletní, a také několik samostatných figur pocházejících ze stejné lokality. Příborská tvorba je zastoupena i v ostravském muzeu, a to jedním velmi archaickým betlémem s rozsáhlými kulisami a téměř stovkou figur zhotovených rozdílnými autory v různých časových obdobích. Pouze deset solitérních figurek pocházejících z Příbora je deponováno v Národním muzeu v Praze. Těchto deset artefaktů představuje nejen charakteristické reprezentanty příborského betlemářství, ale patrně patří i k těm nejstarším. V majetku římskokatolické církve (Římskokatolická farnost Příbor) se v dnešní době nacházejí na katastru města Příbora dva velmi typické kostelní betlémy z 19. století lokální produkce, a to z kostela svatého Valentina a z farního kostela Narození Panny Marie. Historické příborské betlémy se rovněž nacházejí v soukromém vlastnictví příborských rodin a tvoří stále důležitou aktivní součást lokální kulturní a duchovní tradice. V současné době působí v Příboře několik neprofesionálních řezbářů. Ti přímo nenavazují na původní tradici, ale velmi intenzivně se věnují tvorbě betlémů, jejichž obliba stále trvá i v dnešní společnosti. Centrum tradičních technologií pak betlemářskou minulost Příbora každoročně připomíná vyhledávanou akcí "Setkání betlemářů", kterou tato pobočka Muzea Novojičínska (MNJ) pořádá vždy v prosinci před Vánoci.