FRENŠTÁTSKÉ LIDOVÉ BETLÉMY
Ivan Hejtmánek
V minulém čísle jsme článkem o příborských betlémech zahájili sérii dokumentů, popisujících historii betlemářství na východní Moravě. Dnes se podíváme z Příbora do nedalekého města Frenštátu, které zaujalo na konci 19. a v první polovině 20. století v českém betlemářství velmi významné místo malovanými betlémy na papíru a lepence. Pohled do této tvorby nám umožnil článek "Frenštátské lidové betlémy", který spisovatel Bohumír Strnadel (Četyna *1906), místní rodák z rozsáhlé umělecké rodiny (bratr Antonín – malíř *1910, Josef – spisovatel *1912 a Václav *1919), uveřejnil ve valašském vlastivědném sborníku Dolina Urgatina č. III/1949.
Doslovný text Bohumíra Strnadela uvádíme v přepisu:
"Obyčej stavět o vánocích betlém je na Valašsku a v Pobeskydí starší než rozsvěcovat vánoční stromky. Není divu, Valaši se rádi považovali a dosud považují za potomky dávných pastýřů, jimž podle zbožné tradice anděl oznámil narození Kristovo. Zvyk stavět vánoční stromky přišel k nám ze severu a padlo mu za oběť již nespočet krásných mladých jedliček a smrčků.
Dokud nebylo umělecké průmyslové výroby, nebylo lze koupit figurky v obchodě. Horal si je hotovil sám, jak uměl a jak si je představoval. V nejstarších dobách měli betlém skoro v každé chalupě jak po horských pasekách, tak v každé rodině měšťanské, bez ohledu na to, zda se považovala za valašskou, či nikoliv.
Nejčastěji hotovil betlém otec nebo nejstarší syn. Jestliže to nedovedl, dal si jej udělat.
Nejpřístupnějším a nejlacinějším materiálem bylo dřevo, stromová kůra, mech a lepenka. Nůž, pilka, nůžky a šídlo postačily jako nástroje.
Každý betlém se skládal ze tří hlavních částí: z chléva, kam se umístilo Boží narození, z osob a zvířat, pospíchajících se poklonit Ježíškovi, a z pozadí.
Figurky bývaly zhotovovány obvykle z dřevěných destiček i ze stromové kůry (jež také pokrývala střechu chléva), a když se rozšířilo používání lepenky, tedy skoro vesměs z tohoto levného materiálu. Lacinými barvičkami se postaru postava lidská nebo zvířecí namalovala a pak vystřihla. Vzadu se klihem přilepilo dřívko, kterým se figurka zapíchla do mechu. Jenom velmi schopní dovedli vyřezat figurky celé ze dřeva: byli vyhledáváni a mnozí tak z nich si přivydělávali na živobytí. Z okolnosti, že skoro všechny dochované betlémy jsou z lepenky, musíme soudit, že sochařsky vypracovaných figurek bylo velmi málo. Někdy se vyskytovaly kombinace: Boží rodina byla vyřezána plasticky, ostatní figurky byly z papíru.
Na počtu figur vedlejších nezáleželo. Někomu stačily dvě, tři, ale staré betlémy jich měly třebas sto i více, a bývaly poháněny skrytým mechanismem, takže postavy přicházely a mizely. Před chlévem musely být hodně blízko postavy Tří králů, s mouřenínem vzadu a nezbytnými dary. Za nimi mohla být veliká řada těch, kdo pospíchali se Ježíškovi poklonit a nabídnout mu své dary: byli to tedy dárcové a dárkyně a je zajímavé, že se lidoví umělci přidržovali obsahu koled: každý nesl to, co má: Valach hrudku brynzy nebo hrotek sýra či mléka, Valaška v košíku ovoce, vajíčka atd. Selky donesly zabitou slepici nebo holuba, myslivec zajíce. Nesměli ovšem chybět ani muzikanti. Valach byl tvor zpěvný, hudbymilovný, musil tedy Ježíškovi zatroubit na fujaru, zabrnkat na cimbál, zahrát na basu – anebo aspoň zapískat.
Nesmíme zapomenout na ovečky: těch se popásalo v okolí betlémské chaty celé stádo. Podle tradice jich bývalo kolem dvacíti, někdy i víc. Pak zde byla jiná domácí zvířata, zvláště krávy. Avšak kumštýř věděl něco i o zvířatech exotických. Nikdy je neviděl, leč to mu nevadilo. Namaloval tříhrbého velblouda – anebo slona s chobotem podobným krajtě tygrovité či jinému obrovskému hadu. Slon měl strašlivé oči, nikoliv zvířecí, nýbrž lidské. Není možno vypočítávat všecky postavy, jež takový lidový umělec vytvořil s dojemným zaujetím, citem a fantazií.
Pozadí betléma tvořila krajina se salaší a město betlémské. Obrazotvornosti se meze nekladly, proto se na těchto výtvorech setkáváme s městy rázu pohádkového, i když se jejich původce snažil o přísnou realitu. Perspektiva mu byla věcí neznámou, ale jsou mezi nimi i takoví, kteří se o ni přesto pokoušejí. Není však důležitá. Hlavní je, aby obraz byl pestrý a působivý. Nejednou se stane, že místo neznámého Jerusalema namaluje lidový malíř město, které zná. Jestliže však to přece neučiní, nepodlehne tomuto svodu, pak jistě namaluje rodné hory, obrysy kraje, v němž žije. Proto bývá obrazů pozadí betléma několik, přidávají k nim často noví majitelé další, stejně jako rozmnožují figurky anebo vyměňují porušené a polámané. Je samozřejmé, že na některém obraze leží pastýř, ohromený vidinou anděla, jemuž anděl zvěstuje radostnou novinu, že za ním v šeru se ztrácí koliba, že vedle leží, posedávají a spí unavení pastýři. Někteří však vaří v kotli žinčici anebo se zaměstnávají jinou prací, obvyklou na salaši. Pes hlídá stádo a za ním troubí ovčák na fujaru.
Celý betlém byl umístěn na dřevěných deskách, jež se upevňovaly vysoko pod poval v koutě jizby. Na nich se rozestřel mech, každoročně čerstvě natrhaný, a do něho se zapíchly a postavily figurky. Betlém stavěl otec s dospělejšími dětmi obyčejně o Štědrém dni, někdy i dříve. V hlavní svátky vánoční a o Třech králích i na Nový rok se na něm rozžehly svíčky. Ponechával se rozestavěný až do Hromnic.
Takové byly valašské betlémy, takové jsou i dosud zachované lidové betlémy ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jeden z nejzachovalejších namaloval nějaký Růžička: je v majetku rodiny Jana Zahradníka. Na jedné figurce je připsán letopočet 1840. Je tedy přes sto let starý, nepočítáme-li některé novější figurky. Podobné betlémy jsou ve Frenštátě ještě asi tři. Ale právě Růžičkův je jedním z důkazů, že Frenštátsko se v minulosti vždy počítalo k Valašsku. Figurky Valachů jsou správně oblečeny ve valašském kroji (mají vedle klobouků i husárky, jež známe z rytin v 18. století) – a na pozadí je obrys Radhošťských Beskyd. Je kusem frenštátské tradice, valašského povědomí a znamenitou ukázkou lidového umění."
A co napsal o frenštátských betlémech Páter
Karel Procházka ve své knize "O Betlémech", vydané v roce 1908 – cituji: "
Jako v Třešti a Třebíči, tak i ve Frenštátě jsou ode dávna velmi oblíbené
betlémy s malovanými figurkami na papíře. As tak před 20 léty maloval
takové figurky i města zejména Vincenc Stejskal, tenkrát 40. letý.
V těchto letech malovali také František Petr, Jan Liďák, Peregrýn a Eduard
Vaškovi, povětšině to tkalci, malovali na prodej. Malovali také jiní jako: František
a Karel Zátopkovi, Jan a Antonín Bačák, Jan a Josef Reček, Jan a Martin Petr,
Viktor Filip, František a Alois Štěpánovi, Jan Hanák, Leopold Genser, Petr
Štěpán (vulgo Štěpánek). Dosud malují takové figurky malíři: Alois Kobliha,
Ferdinand Lošák, Jan a Antonín Harabišovi, Jan Bartoš a Jan Stejskal. Ve
Frenštátě je as 33 lidí, kteří se zabývají výrobou betlémů. Ve Frenštátě je asi
800 čísel domovních. Betlémů v nich by se napočítalo as na 300. Betlémy se
dávají dolů obyčejně na Hromnice – někde je mají však státi až do Velikonoc."
Co dodat. V první polovině minulého století se začíná v tomto městě
prosazovat kromě malovaných figurek a městských kulis také betlém jako obrazové
dílo. Těmito monumentálními obrazovými betlémy prosluli zejména Břetislav
Bartoš (*1893, +1926) a František Horečka (*1894, +1976). Obě díla jsou uložena
v NMVP v Rožnově p. R. a letos je
mohli vidět návštěvníci výstavy "Betlémy z Valašska" na
Slezskoostravském hradu.
Mezi trojrozměrnými betlémy vyřezanými ze dřeva je třeba připomenout figurkový betlém Albína Poláška, který zhotovil v letech 1895 -1900 a který si odvezl jako památku na rodný domov do USA, kam v roce 1901, ve svých 22 letech odešel za svými bratry Emilem a Robertem. Dnes je možné tento betlém vidět na Floridě v Muzeu A. Poláška ve Winter- Parku, kde je československo – americký světově uznávaný sochař také pochován. Velmi uznávaným tvůrcem betlémů byl také Jan Knebl, jehož tvorba byla soustředěna především na kostelní betlémy. Jeden z nich, kterého prodej v roce 1927 zprostředkoval Albín Polášek do USA, lze nalézt v americkém Montgomery. Další dílo Jana Knebla je dodnes v kostele sv. Martina ve Frenštátě. Betlém, který vytvořil J. Knebl pro kostel v Tiché bohužel shořel při požáru dřevěného kostela v r. 1964. Dalším velmi známým řezbářem, který se učil a pracoval v ateliéru Heřmana Kotrby v Brně, byl Josef Knězek (*1908, +1969). Jeho krásný betlém lze nyní vidět v Památníku Jana Knebla a bratří Strnadlů v Trojanovicích. Knězkův betlém byl také jedním z exponátů na světové výstavě v Montrealu v r. 1967 spolu s betlémem Proboštovým z Třebechovic.
Soudobou frenštátskou betlemářskou tvorbu reprezentují především dva řezbáři autodidakti, Ing. Pavel Orlík a Václav Štěrba. Jejich rodinné betlémy lze každoročně vidět na spolkových výstavách nejen na Valašsku a Lašsku. Oba tak udržují tradici, která trvá v tomto městě již více jak 150 let.
Foto autor
