O BETLEMÁŘSTVÍ V JIHOZÁPADNÍ ČÁSTI BESKYD
Ivan Hejtmánek
Dva
předcházející články o betlémech na severovýchodní Moravě otištěné v č. 97
a 98 pojednávaly o dvou městech, kde betlemářská historie začínala na přelomu
18. a 19. století. V Příboře sice působili piaristé již od roku 1694, ale
betlemářství, jako forma lidového projevu zbožnosti i tady postupně proniká do
povědomí lidí až v první polovině století devatenáctého. Stejně tak
malované betlémy, které vznikaly v rukou lidových tvůrců ve Frenštátě,
byly ovlivněny příklonem k prostému lidovému vyjádření biblického příběhu.
Je tedy znatelná i na východní Moravě přímá souvislost rozvoje jesličkářství a
lidové tvorby betlémů po tereziánských a josefovských reformách. Vzhledem
k menší koncentraci obyvatelstva ve městech a řídkému osídlení dlouho
neobydlených horských kotárů a obživou pastevectvím proniká lidová tvorba do
lidských obydlí postupně teprve později. Pro nově budované kostely byly betlémy
pořizovány farnostmi většinou u profesionálních firem, zhotovujících
devocionálie. Dle dostupných pramenů byl pořízen první betlém na jižní straně
Beskyd pro nově vysvěcený kostel na Horní Bečvě v roce 1795 správcem
farnosti Aloisem Pilzem. Betlém zhotovil profesionální řezbář v Olomouci,
shodou okolností bratr zmíněného kněze. Jinde se pak objevují betlémy dovezené
z Tyrol. V této době jsou stavěny v mnoha obcích nové kostely
především v novogotickém slohu, a to nejen katolické, ale i evangelické. V
oblasti vsetínského panství a podhůří Beskyd a Javorníků se usídlovali
v pobělohorské době protestanští vyhnanci z východních Čech a
Vysočiny. I v dnešní době je možné najít např. v malé obci Růžďka na
Vsetínsku o 895 obyvatelích vedle sebe dva kostely. O lidové tvorbě se
dozvídáme až v době rozšíření betlémů malovaných na papíru a lepence,
které do vsí a městeček v povodí řeky Bečvy pronikly z Frenštátu.
Také se rozšířily betlémské vystřihovací archy z dílen pražských tiskařů
(Balzer, Patzak, Mauliny, Hoffmann aj.). Inspirací pro lidové tvůrce byly často
obrazy a rytiny z knih o Svaté zemi a historii křesťanství. Také
ilustrované vydání bible posloužilo jako předloha pro scénické zobrazení
Kristova narození. Jen figurky pastýřů, Valachů byly vytvořeny podle lidového
kroje, jejich zobrazení našli např. v ilustracích J.H.A. Gallaše. V
Novém Hrozenkově vzniká v r. 1894 v lidovém prostředí triptych
nazvaný "Valašská Madona", zobrazující narození Krista. Autorem díla je pražský
malíř Adolf Liebscher (1857 -1919), malíř patřící do skupiny malířů Národního
divadla, často navštěvující Valaško, přítel Joži Orsága Vraneckého, místního
folkloristy. Někteří tvůrci se však stále vraceli k zobrazení např.
v nazarénském stylu vytvořeném ve vídeňské umělecké akademii Spolkem sv.
Lukáše (patřil sem i česko-německý malíř , rodák z Chrastavy Josef Führich
- Josef hrabě von Führich, *9.2.1800 +13.3.1876). Na rozdíl od lidového kroje
byly postavy oblékány do starověkých oděvů s bohatými draperiemi. Je tedy
zřejmé, že až do 2. pol. 20. stol. převládá ve valašských rodinách stavění
papírových betlémů, často velmi rozměrných i se stovkami figurek lidských a
zvířecích postav. Dominovala v pozadí malovaná valašská krajina, často
doplněná z lepenky vytvořenými stavbami, stromy a jinými artefakty
přibližujícími život v kraji vzniku. Pro přiblížení atmosféry si dovoluji
citovat z díla "Moravská babička" vzpomínku rožnovského rodáka, pedagoga a
prozaika a jejího autora Čeňka Kramoliše (1862-1949), který popisuje stavbu
betléma ve své rožnovské měšťanské rodině: Otec koupil několik archů betlémských
obrázků, dal je podlepiti knihaři a pak je odnesl domů, aby děti obrázky
z nich vystříhaly. Napřed byla prohlídka barevných tisků. Vyobrazen byl
chlév s Jezulátkem, u něhož seděla Panna Maria a sv. Josef, a za nimi stal
osel a vůl vystrkoval hlavu. Dále byli vyobrazeni tři králi, pastýři, několik
ovcí, hvězda, anděl, stromy, keře a jiné věci k narození Spasitele nebo
k Betlému se vztahující. I matka a stařenka barevné obrázky prohlížely a
měly z nich radost. "A jak je tatíčku postavíme? V kostele
v Betlémě pastýři, ovečky i stromy stojí,"
ptal se prostřední chlapec, který si minulý rok všiml betlému
v kostele. "Máš pravdu. Zítra učeň nastrouhá vám tenkých, pleskatých
dřívek, na jednom konci je zašpičatí a na každý obrázek přilepíte jedno, aby se
obrázek neohýbal a mohl stát rovně.", pravil otec a hnal synky již na pec. Potom
nastalo lepení. Začali s králi. Vzali prvého, obrátili tváří na stůl,
vzali dřívko, namazali klihem, položili na krále tak, aby zašpičatělý konec
dřívka vyčníval na konec nehtu. Položili krále v téže poloze na desku,
vedle druhého, třetího, pak pastýře, ovečky, a keře. Podlepování trvalo dva
večery. Čtyři dny před Štědrým dnem přinesl stolař stupátko z měkkého
dřeva o třech stupních. Sotva odešel, dali se hned všichni do stavění betléma.
I otec pomáhal toho večera radou. Na nejnižší stupeň doprostřed dali chlév.
Z jedné strany chléva postavili za sebe tři krále a palmy, z druhé
strany pastýře, ovce a když byl nejnižší stupeň plný, stavěli na druhý a třetí.
Figury stály dosti daleko od sebe, jelikož stupně byly dlouhé. "Na rok musím
přikoupiti jim nových obrázků", myslil si otec a díval se se zalíbením na
sestrojený betlém. Nad chlév pověsil hvězdu s ohonem, na nit připevněnou
na hřebík v trámu, a z druhé strany anděla vznášejícího se nad
chlévem. A betlém byl hotov.
Stavba papírových betlémů
přetrvala ještě v první polovině 20. století, kdy bylo možné zakoupit také
tištěné betlémy, jejichž autory byli známí umělci, např. Mikoláš Aleš
(navštěvující často Valašsko), nebo Josef Wenig a Marie Fischerová – Kvěchová.
Módními se staly ve třicátých létech betlémy reklamní a propagační. O dřevěných vyřezávaných betlémech bychom
těžko našli do poloviny 20. století v obou povodích řeky Bečvy nějakou
písemnou stopu. Přestože v roce 1871 byla ve Valašském Meziříčí založena
"C. K. Odborná škola pro zpracování dřeva," řezbářství zaujímalo ve výuce
především obor nábytkářského zdobení. Jedním z absolventů školy byl Jožka
Baruch (1892 – 1966), grafik, malíř a spisovatel, který vedl kurzy řezby, a to
především reliéfní. Betlémské téma se však v jeho díle nenajde. Teprve
osobnost grafika prof. Karla Langera (1903 -1998) a jeho pobyt na Valašsku,
nejdříve jako učitele v Novém Hrozenkově, později na umělecko-průmyslové
škole v Brně, zde vytváří uměleckou stopu, ve které se nachází i ztvárnění
betlémského příběhu. Společně s hrozenkovským řezbářem Josefem Michalčákem
(1913-2005) vzniká velmi zajímavý betlém, tvořený technikou opalování a
drásání, přičemž byla využita přírodní kresba smrkového dřeva (obr. na obálce).
Jesle s betlémskou stájí, Svatou rodinou a několika figurkami pastýřů a
oveček, byl vyráběn domáckými pracovníky, kteří si takto přivydělávali při
vlastním hospodářství. Také zručný řezbář Petr Orság – Kaděra, byl jedním
z prvních řezbářů, kteří betlém tvořili. S jeho jménem se pojí i
tragická událost, když se jeden večer před Vánocemi roku 1947 vracel
z práce a blízko obce Karolinka jej usmrtil projíždějící vlak. V roce
1958 reprezentoval Langrův betlém zhotovený v dílně Josefa Michalčáka
valašské lidové umění na světové výstavě v Bruselu. Jedním z děl
významných umělců-samouků, kteří vytvořili rozsáhlé řezbářské dílo
s charakteristickým popisem místa vzniku, je betlém ve Velkých Karlovicích
Joži Kacerleho (1898 – 1969), věrně zobrazující architekturu městečka, dřevěný
kostelík a ostatní významné stavby. Na ploše 3,5 x 2m je v barevném
provedení téměř sto figurek ve valašském kroji, ovcí a ostatních zvířátek,
patřících do betléma. Expozice přístupná celoročně je v nynějším
Karlovském muzeu, kde autor také původně bydlel. Jedním z absolventů pozdější Státní
odborné školy pro zpracování dřeva byl dolnobečvanský rodák Josef (Joža) Skalík
(1919 – 2010). Jeho umělecký vývoj započal v roce 1945 ve
Valašském Meziříčí u profesora Miloše Bublíka (1889 – 1961) a pokračoval
ve Škole umění ve Zlíně u prof. Kavana a Habarta v oboru užitá plastika.
V padesátých letech 20. stol. pracoval pro Svaz uměleckých řemesel na
Slovensku a po návratu domů byl zaměstnán nejdříve v n. p. Tatra
Kopřivnice a poté, až do odchodu do důchodu, v n. p. Tesla Rožnov. Stále
se však věnoval sochařské a řezbářské tvorbě a jeho domek v rodné vsi byl
jeho soukromou galerií. Na počátku šedesátých let vytvořil na zakázku předsedy
místní organizace lidové strany Josefa Pařenici pro kostel sv. Antonína
Paduánského na Dolní Bečvě monumentální dřevěný vyřezávaný betlém s 16 figurami
a třemi stromy zapuštěnými různě tvarovanými podstavci do mohutné základové
desky o rozměru 2,5 x 1 m. Figury postav jsou 25 až 30 cm vysoké provedené
v lipovém dřevě s přírodní barvou technikou řezby nožem a dlátem,
povrchově upravené lakem. Betlém je v současnosti uložen v Základní
škole na Dolní Bečvě, kde je vždy první adventní neděli dětmi postaven.
V den před vánočními prázdninami přenesou slavnostně děti betlém do
kostela, kde je vystaven od Vánoc až do Hromnic.
. Poté se vrátí do školy. Betlém bohužel nemá stáj ani pozadí, ale
přesto působí velmi uceleným dojmem zobrazujícím vše, co do jeslí patří.
Dalšími tvůrci stejného jména, byli na Dolní Bečvě bratři Metoděj (1936 –
2015) a Michal (1927 - 2024) Skalíkovi. Pohyblivý betlém Michala Skalíka
je velmi přesnou ukázkou valašských dřevěných staveb přenesených do VMP (Vlašské
muzeum v přírodě) a vytvořených v rozměrových zmenšeninách.
Betlémské tvorbě se také věnovali dnes již nežijící rožnovští řezbáři, kteří ve
druhé polovině 20 . století vytvořili několik pozoruhodných betlémů. Nejstarším
z nich byl Michal Žitník (1915 – 1990), který, ač rodák z Velkých
Karlovic, většinu pracovního života zasvětil práci ve Valašském muzeu
v přírodě, kde jako mistr organizoval sběr a odborné přemísťování 25
historických budov, vybraných v terénu a postavených v muzejním areálu.
Jeho betlém, který je v majetku Karlovského muzea, tvoří Svatá rodina a
stejně jako mnoho betlémů dalších valašských tvůrců nemá stáj, ani dálinu,
avšak působí přesto jako půvabný celek. Rodačkou z Velkých Karlovic byla
také Karla Dorotíková (1925 – 2019). Svůj reliéfní betlém a také soubor
figurkových jeslí vytvořila v 70. letech 20. století také tradiční
technikou bez polychromie. Jemný detail její řezby ukazuje vytříbený styl této neškolené, lidové
řezbářky na obrázku).
V údolí vsetínské Bečvy v obci Dinotice žil také zemědělec Josef Heja
(1902 – 1985), jehož tvůrčí schopnosti objevil při své výzkumné terénní práci
ředitel VMP Ing. Jan Rudolf Bečák. Josef Heja své naivní figurky, jejichž
základ tvořily většinou samorosty, které nacházel v okolní přírodě,
opracovával primitivními nástroji, sekyrou, pilou a rašplí. Barvení vodovými,
zřídka temperovými barvami dotvářel pak tužkou, propisovačkou a tuší. Paže
betlémských figurek, které anatomicky zcela neodpovídají skutečnosti, jsou
připevněny ke korpusu hřeby, nebo drátem. Ing. Bečák pomohl Hejovi proniknout
s tímto neodborným pojetím do uměleckého světa a jeho tvorba byla velmi
pozitivně přijata. Jeden z exemplářů Hejova betléma je nyní
v depozitáři VMP.
Nakonec představme
tři rožnovské řezbáře druhé poloviny 20. století. V souvislosti
s rozvojem elektronického průmyslu přišel do Rožnova rodák ze Štěpánova na
Hané Bohumil Knil (1926 – 2018), vyučený jemný mechanik a optik. Jako
autodidakt vynikal velmi širokým záběrem jak ve tvorbě reliéfní (14 zastavení
Křížové cesty je k vidění v rožnovském farním kostele Všech svatých),
stejně tak figurální – také betlém je v majetku farnosti. O něco mladším
řezbářem s osobitým stylem, který dokázal využít v své tvorbě
regionálních, především krojových prvků, byl Jan Bartoň (1933 – 2024). Vyučený
elektrikář se po nuceném odchodu z Tesly stal na počátku 70. let 20.
století jedním z prvních osob samostatně výdělečně činných. V dílně
svého strýce (řezbáře Františka Majera) započal svoji téměř padesátiletou
uměleckou tvorbu. Později pak ve vlastním ateliéru vytvářel dle zakázek mnoho
velmi cenných uměleckých předmětů pro Krásnou jizbu, ÚLUV, družstvo Lipta a
další. Od drobných plastik až po monumentální sochy valašských zbojníků, od
malých reliéfů až po rozměrné obrazy vytvářené technikou mořeného vrubořezu
s povrchovým drásáním, to vše se vešlo do širokého umělcova záběru.
Betlém, který jsme i letos viděli na Slezsko-ostravském hradě nese
nezaměnitelný Jankův rukopis. Zvláštní kouzlo v něm má Pelárova muzika
s cimbalistou, basistou a samozřejmě i gajdoši a pištci této známé
valašské kapely, která vystupovala i v programu Valašské dědiny na
Národopisné výstavě v r. 1895 v Praze. Také Karel Chovanec (1936 –
2021), vystudovaný provozní chemik, patřil k těm pracovitým a houževnatým
samoukům, kteří ve své řezbářské tvorbě dosáhli téměř profesionální
dokonalosti. Talent spojený s malířským nadáním mu umožnil prostorovou
představivost, a tak dosažení velmi věrného dynamického provedení postav. Jeho
monumentální basreliéfní "Křížové cesty" zdobí několik kostelů
v evropských zemích. Také podobizny osobností (např. Josefa Heji),
vytvořené hlubokým reliéfem, věrně vyjadřují detaily výrazu tváře. Rovněž
betlém, vytvořený v průběhu let 1972 – 2020 se svými 50 figurkami lidí i
zvířat ukazuje nejen umělcovu znalost betlémského příběhu, ale zobrazuje také
prostředí Valašska, kde strávil celý svůj profesní i umělecký život. Nesmíme
také zapomenout na jednu ze zakládajících členek SČB, Valašku tělem i duší,
dceru grafika, malíře a spisovatele Jana Kobzáně - Janu Dočkalovou-Kobzáňovou
(1946 – 2023). Vyučená malířka skla v Novém Boru pracovala ve sklárnách
v Karolince. Zdědila po svém otci, ale i matce, umělecké nadání, které se
záhy projevilo v jejím malířském pojetí především valašské krajiny. Ráda
malovala kytice květin, postavy v krojích, tanečníky a muzikanty. Záhy po
založení SČB se stala členkou a její betlémské motivy vytvořené technikou
podmalby na skle poutají dodnes pozornost návštěvníků vánočních výstav. Jako
předsedkyně uměleckého sdružení neprofesionálních valašských výtvarníků
Urgatina organizovala po mnoho let také tvůrce betlémů především na Horním
Vsacku. O žijících valašských betlemářích snad příště.
